ECLI:CZ:US:2007:2.US.9.05.1
sp. zn. II. ÚS 9/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele Mgr. J. W., zastoupeného JUDr. Janou Betlamovou, advokátkou v Litoměřicích, Dómská 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2004, č. j. 7 Ads 25/2003-44, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a České správy sociálního zabezpečení jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňovala náležitosti stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 4 odst. 4, čl. 30 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina").
Stěžovatel spolu se žádostí o starobní důchod požádal o odškodnění podle zákona 87/91 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, za neplatné skončení pracovního poměru v roce 1969, a o zápočet doby studia násobkem podle ustanovení §24 odst. 5 citovaného zákona. Spornou zůstala výše zápočtu doby studia. Stěžovatel požadoval, aby mu kromě dvojnásobku doby studia za období 1967 - 1972 byla započítána současně i doba zaměstnání, které vykonával vedle studia. V tomto bodě jeho žádosti mu nebylo vyhověno, a proto se obrátil žalobou na Městský soud v Praze. Ten jeho žalobu zamítl rozsudkem ze dne 11. 3. 2003, č. j. 26 Ca 191/2002-18. Proti tomuto rozsudku podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu a ten o ní rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká Nejvyššímu správnímu soudu především nesprávný výklad zákonných ustanovení, konkrétně ustanovení §24 a §25 zákona o mimosoudní rehabilitaci. Doslova uvádí, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu dochází k limitaci základního práva stěžovatele v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť při výkladu ustanovení §14 odst.1 zákona 155/95 Sb., o důchodovém pojištění, nebylo v souvislosti se speciálním zákonem 87/91 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, správním orgánem ani soudy šetřeno podstaty a smyslu ustanovení zákona 87/91 Sb. Nejvyšší správní soud totiž citovaným ustanovením zákona o důchodovém pojištění, podle kterého kryjí-li se doby pojištění navzájem, započte se pro stanovení celkové doby pojištění pro vznik nároku na důchod a výši procentní výměry důchodu jen ta doba, jejíž zápočet je pro pojištěnce výhodnější, zdůvodnil, proč nelze započíst stěžovateli na zápočet doby za zmařené studium kromě dvojnásobku doby studia současně i dobu zaměstnání, které vykonával vedle studia. S tím stěžovatel nesouhlasí, neboť zastává názor, že toto ustanovení nelze aplikovat v režimu zákona o mimosoudní rehabilitaci. Nesprávná je opačná argumentace, podle které to možné je, neboť speciální zákon, kterým je zákon 87/91 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, nemá žádná ustanovení o souběhu dob pojištění, a proto se musí uplatnit obecná úprava zákona o důchodovém pojištění. Zdůrazňuje, že tímto výkladem je popírána podstata a smysl úpravy zvýhodněného zápočtu doby za zmařené studium obsažené v zákoně o mimosoudní rehabilitaci.
Stěžovatel dodatečně doplnil svoji ústavní stížnost podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 29. 5. 2006, v němž uvedl, že sice původně akceptoval závěr, že zákon o mimosoudní rehabilitaci neupravuje postup za situace, kdy se u pojištěnce kryjí doby pojištění navzájem, ale v tomto směru se mýlil. Takovým ustanovením, podle jeho názoru, je ustanovení §25 zák. č. 87/91 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, podle kterého výpočet důchodu nebo úprava jeho výše podle §24 zákona se provede jen tehdy, je-li to výhodnější než podle obecných předpisů důchodového zabezpečení nebo než podle zákona č. 119/1991 Sb. Zákon tím výše naznačenou otázku ve skutečnosti řeší, a sice tak, že se jím jen určuje provedení úpravy výše důchodu vypočteného podle obecných předpisů o důchodovém zabezpečení, a to podle toho, co je pro pojištěnce výhodnější. Z toho stěžovatel dovozuje, že úpravu provedenou ustanovením §14 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění aplikovat nelze, neboť přednost má speciální úprava zákona č. 87/91 Sb.
Ústavní soud si vyžádal spis České správy sociálního zabezpečení, sp. zn. 400 830 702, a spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 26 Ca 191/2002, aby se mohl podrobně seznámit s postupem orgánů, které ve věci rozhodovaly.
Dále si Ústavní soud vyžádal písemné vyjádření Nejvyššího správního soudu. Ten uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, neboť podle jeho názoru postupem soudu nedošlo k zásahu do ústavou chráněných práv stěžovatele. Žádné nové skutečnosti však neuvedl, a pokud jde o podstatu stěžovatelových námitek, odvolal se na odůvodnění svého rozhodnutí. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Vzhledem k tomu, že toto vyjádření neobsahovalo žádné nové skutečnosti, nebylo ani účastníkům rozesíláno.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pod tímto zorným úhlem posuzoval důvodnost podané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně připustil, že za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl sám nucen ve věcech projednávaných ve správním soudnictví provádět v nezbytných případech korekci právních názorů. Započetím činnosti Nejvyššího správního soudu však výjimečné suplování této jeho kompetence pominulo a Ústavní soud není již primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, ale toliko k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v prvé řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně souladného výkladu právních předpisů (čl. 4 Ústavy ).
Meritum ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s výkladem zákonných ustanovení tak, jak byla provedena Nejvyšším správním soudem. Ačkoliv stěžovatel sám zdůrazňuje, že si je vědom rozhodovací praxe Ústavního soudu, který netvoří součást systému obecných soudů, přesto se, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, domáhá, aby přezkoumal zákonnost jak správního rozhodnutí, tak rozsudků obecných soudů. To ale Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení napadených rozhodnutí ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst.1, písm. d) Ústavy, které mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ze spisu České správy sociálního zabezpečení a spisu Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že Česká správa sociálního zabezpečení i obecné soudy se řádně zabývaly všemi námitkami stěžovatele, které ve své podstatě jsou nyní opakovány i v ústavní stížnosti. Podstata námitek stěžovatele je soustředěna do výkladu vzájemného poměru mezi obecnou úpravou důchodového zabezpečení a zvláštní úpravou vyplývající ze zákona o mimosoudní rehabilitaci. Ústavní soud nemá pochybnosti o správnosti názoru, že zákon o mimosoudní rehabilitaci neřeší situaci, kdy dojde k vzájemnému krytí doby pojištění, ale pouze stanoví, jak se hodnotí doba studia pro účely důchodového zabezpečení, nebylo-li možné celé studium absolvovat z důvodů vyloučení. Stejně tak obecně ke všem případům zvýhodnění, které jsou rozvedeny v §24 zákona o mimosoudní rehabilitaci, stanoví v §25 téhož zákona, že tato zvýhodnění se aplikují jen jsou-li výhodnější než obecná úprava. Tím však zákon řeší vztah obecné a zvláštní úpravy jen v této rovině. Přisuzovat tomuto ustanovení jiný smysl by bylo v rozporu s jazykovým, logickým i teleologickým výkladem předmětného ustanovení. Pokud za této situace Nejvyšší správní soud, stejně jako Městský soud v Praze a Česká správa sociálního zabezpečení, aplikovaly na vzájemné krytí dob pojištění ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém zabezpečení, v platném znění, nelze takový výklad podústavního práva označit ani za svévolný ani za extrémně formalistický.
Z uvedeného tedy lze učinit závěr, že soudy v posuzovaném případu postupovaly v souladu s čl. 90 Ústavy, neboť se v plném rozsahu vypořádaly s námitkami uplatněnými stěžovatelem v řízení před nimi a plně respektovaly jeho práva účastníka řízení. Ve svém rozhodování vycházely z platného práva a jednaly tak v souladu i s čl. 95 odst. 1 Ústavy. K namítanému porušení čl. 4 odst. 4 Listiny jest nutno dodat, že předmětem sporu nebylo základní právo na zabezpečení ve stáří, neboť stěžovateli nebylo toto právo upíráno, ale předmětem sporu byla pouze jeho výše, takže v tomto směru nebyla sporná otázka způsobilá do základního práva zasáhnout. Přesto Ústavní soud konstatuje, že soudy při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl. Stěžovateli nelze dát za pravdu ani v jeho závěru, že postupem soudu byl zkrácen ve svých procesních právech. Ústavní soud se seznámil s obsahem soudního i správního spisu a neshledal, že by stěžovateli bylo upřeno nějaké jeho procesní právo. Základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje toliko právo na řádný proces, nikoliv úspěch v řízení. Z obsahu ústavní stížnosti není zcela jasné, proč se stěžovatel dovolává porušení čl. 38 odst.2 Listiny. Má-li na mysli průtahy v řízení, pak Ústavní soud v situaci, kdy již bylo ve věci rozhodnuto, nemá žádnou možnost takový zásah do základního práva napravit, neboť mu to neumožňuje zákon o Ústavním soudu, podle kterého lze řešit jiný zásah do základních práv, jen pokud takový zásah trvá.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu