ECLI:CZ:US:2007:2.US.912.07.1
sp. zn. II. ÚS 912/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené advokátem JUDr. Vladislavem Cilínkem, se sídlem Římská 36, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 51 Cm 172/2000, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 14 Cmo 511/2004, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:
Stěžovatelka se žalobou proti Bytovému družstvu Seidlova (v původním řízení žalované) domáhala prohlášení neplatnosti usnesení členské schůze žalovaného družstva ze dne 23. 5. 2000, jímž byla stěžovatelka vyloučena z družstva. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2002 žalobu zamítl a rozhodl o úhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka byla v prodlení s placením nájmu a úhrad spojených s užíváním bytu po dobu delší než tři měsíce. Proto představenstvo družstva dne 3. 5. 1999 rozhodlo o vyloučení stěžovatelky z družstva a rozhodnutí jí dne 14. 5. 1999 oznámilo. Stěžovatelka se proti rozhodnutí představenstva odvolala k členské schůzi. Členská schůze dne 23. 5. 2000 schválila podmíněné vyloučení stěžovatelky z důvodů neplnění členských povinnosti s tím, že pokud bude do 24. 5. 2000 proveden převod členských práv a povinností na jinou osobu a budou uhrazeny všechny finanční závazky související s bytem užívaným stěžovatelkou, vyloučení se zruší a pokud tento závazek stěžovatelky nebude splněn, členská schůze schvaluje rozhodnutí představenstva o vyloučení stěžovatelky z družstva od 24. 5. 2000. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelka byla vyloučena v souladu s čl. 15 stanov pro prodlení s platbami za dobu delší než tři měsíce, tedy platně.
Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolání, v němž mimo jiné namítala, že zákon ani stanovy neznají pojem "podmíněné vyloučení". Odvolací soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2003, sp. zn. 14 Cmo 299/2002, rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že přisvědčil uvedené námitce a vyslovil neplatnost usnesení členské schůze.
K dovolání žalovaného družstva Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 1107/2003, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z kontextu právní úpravy týkající se družstva nelze dovodit nedovolenost postupu členské schůze spočívající v tom, že umožní - nad rámec svých povinností - členovi, aby řešil vzniklou situaci způsobem pro něj příznivějším, než je vyloučení bez další možnosti. Nedovolenost takového jednání nelze dovodit ani ze zásad, na kterých stojí obchodní zákoník. Mezi účastníky není sporu o tom, že stěžovatelka porušila své povinnosti a že byly splněny podmínky pro její vyloučení z družstva. Pokusila-li se členská schůze, aby své vyloučení stěžovatelka odvrátila, snažilo se tím družstvo navodit pro ni příznivější situaci a nevznikla tím stěžovatelce žádná újma. Závěrem dovolací soud dodává, že pokud by hypoteticky postup družstva nebyl dovolený, bylo by usnesení členské schůze neplatné toliko v té části, která zakládala možnost tohoto postupu, a na rozhodnutí družstva by pak bylo namístě pohlížet jako na nepodmíněné.
Vrchní soud v Praze vázán právním názorem dovolacího soudu rozsudkem ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 14 Cmo 511/2004, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 2. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 982/2005, odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka napadla uvedená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Podrobně v ní rekapituluje dosavadní průběh řízení. Obecným soudům vytýká, že se náležitě nezabývaly otázkou, zda výkon práva družstva není v posuzované věci v rozporu s dobrými mravy, popř. zásadami poctivého obchodního styku. Stěžovatelka se totiž do tíživé situace dostala v důsledku úrazu, který utrpěla v roce 1997, a následných zdravotních obtíží. Stěžovatelka přitom v odvolacím řízení tvrdila a prokazovala důvody, pro které svou povinnost platit nesplnila. Vzhledem k tomu, že odvolací soud jejím důkazním návrhům nevyhověl, zjištěný skutkový stav nelze považovat za úplný. Stěžovatelka připomíná, že uspokojování bytových potřeb členů patří k základním povinnostem družstva. To by tedy mělo přihlížet k situaci svých členů a citlivě hodnotit důvody pro jejich vyloučení, neboť se jedná o trvalý zásah do sféry každého vyloučeného člena. Stěžovatelka se přitom přes veškeré obtíže snažila dluh splácet, jak jen jí to situace dovolovala. Její žádosti o možnost splátek a prominutí části dluhu družstvo nevyhovělo, ačkoli u jiných dlužících členů byl postup benevolentnější.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že skutkový stav v posuzované věci nebyl zjištěn úplně, a tudíž ani právní posouzení z něj vyvozené není správné. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že takto pojaté ústavní stížnosti jej staví do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však nelze v projednávaném případě dospět. Právní závěry, které odvolací soud po posouzení skutkových zjištění dovodil, jsou výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti. Tvrzení vztahující se ke zhoršení zdravotního stavu stěžovatelka uvedla a důkazní materiál soudu předložila až v rámci odvolacího řízení. Před nalézacím soudem (a ostatně i předtím orgánům družstva) uváděla jiné důvody své přechodné insolvence (údajně půjčila peníze, které jí nebyly vráceny). Změnu své obhajoby v rámci odvolacího řízení stěžovatelka nikterak neobjasnila. Odvolacímu soudu se proto nová obhajoba stěžovatelky jevila jako účelová a odmítl v tomto směru provádět další důkazy. Tomuto postupu nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout. K námitce se ostatně shodně vyjádřil i Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení, které stěžovatelka ústavní stížností nenapadla.
V ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. je zakotvena jedna ze základních zásad sporného řízení - zásada projednací. V souladu s ní tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je zásadně věcí účastníků řízení. Bylo na stěžovatelce, aby v řízení prokázala, že postup žalovaného družstva nebyl správný a že rozhodnutí jeho členské schůze je proto nutné prohlásit za neplatné. Svou důkazní povinnost však strana žalující ve sporu nesplnila. V této souvislosti lze odkázat na zásadu vigilantibus iura scripta sunt, neboli každý nechť si střeží svá práva daná právním řádem.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že postup družstva lze stěží považovat za rozporný s dobrými mravy. Členská schůze naopak stěžovatelce nad rámec svých povinností vytvořila prostor, aby dluh v další lhůtě splatila a tím vyloučení z družstva odvrátila.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§157 odst. 2 o.s.ř.). V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu