ECLI:CZ:US:2007:2.US.947.07.1
sp. zn. II. ÚS 947/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti Lease Plan Česká republika s.r.o., se sídlem v Praze, Bucharova 1423, zastoupeného Mgr. Pavlem Gécim, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, U Studánky 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 20 Co 429/2006-41 ze dne 25. 1. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy ČR domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvého stupně tak, že nebylo vyhověno jeho žalobě, jíž se vůči České pojišťovně, a.s. domáhal zaplacení 5000 Kč s příslušenstvím jako doplatku za škodu způsobenou na jeho vozidle pojištěném řidičem na základě "povinného ručení" u této pojišťovny. Uvedená částka představuje podíl, tzv. "smluvní spoluúčast", jakým se vlastními náklady podílel na opravě poškozeného vozidla, neboť stěžovatel uplatnil nárok na náhradu škody z titulu vlastního havarijního pojištění u pojišťovny Allianz a uvedená částka mu byla odečtena z pojistného plnění.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že sice v obecné rovině souhlasí se závěrem odvolacího soudu, dle nějž náklady na opravu věci ne vždy representují skutečnou škodu a tyto náklady je třeba někdy pro účely stanovení skutečné škody modifikovat o zhodnocení (naopak znehodnocení věci), ale vytýká soudu, že k závěru o zhodnocení vozidla provedením opravy dospěl pouze na základě prostého uvážení. Dle jeho názoru soud nemůže mít odborné znalosti v oboru oceňování vozidel a důkazem nepodložená úvaha soudu o tom, že výměnou bočnice došlo k zhodnocení vozidla minimálně v částce 5000 Kč, není dostačující k odmítnutí práva stěžovatele na náhradu škody. Soud tak neposkytl ochranu vlastnickému právu stěžovatele a tím, že dal za pravdu důkazně nepodloženým tvrzením pojišťovny a nikoliv stěžovateli, výši své škody prokazujícímu, upřel stěžovateli právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 1 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že odvolací soud nebyl na základě provedeného řízení oprávněn učinit závěr o rozsahu jemu způsobené škody. Ze strany Ústavního soudu se tak domáhá přehodnocení závěrů obecného soudu, což však Ústavnímu soudu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud z připojeného spisu ověřil, že celkové náklady na opravu vozidla činily 73 536,75 Kč, z havarijního pojištění byla stěžovateli uhrazena částka 68 537 Kč a Česká pojišťovna zaplatila pojišťovně Allianz jako regres částku 52 328 Kč, která představovala výši skutečné škody způsobené na vozidle (odpovídajícího stáří a opotřebení). Ústavní soud dále ověřil, že odvolací soud, který v souladu s ust. §443 obč. zák. při určení výše škody opodstatněně vycházel z ceny věci v době jejího poškození a výše nákladů, které bylo nutné vynaložit na uvedení věci do původního stavu. Z odůvodnění rozhodnutí je přitom zřejmé, že odvolací soud při posuzování výše skutečné škody způsobené na vozidle přihlédl ke stáří poškozeného vozidla, dále k okolnosti, že náklady na náhradní díly činily 40 191,75 Kč a k rozsahu opravy, kterou došlo k výměně celé levé bočnice. Na základě těchto úvah dospěl k závěru, že provedením ve faktuře specifikovaných oprav na opotřebovaném vozidle došlo k jeho částečnému zhodnocení, a to minimálně v rozsahu sporné částky. Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že stěžovatel měl možnost se seznámit s odvoláním žalovaného, ve kterém byly právě uplatněny námitky a tvrzení o zhodnocení vozidla, jež posléze odvolací soud ve svém rozhodnutí zohlednil a stěžovatel se k odvolání písemně vyjádřil. Jak ve vyjádření k odvolání, tak při ústním jednání stěžovatel setrval pouze na tvrzení ohledně výše jemu způsobené škody. Provedení znaleckého posudku, kterým by bylo vyvráceno tvrzení žalovaného o zhodnocení vozidla, ani jiný důkaz svědčící ve prospěch jeho námitek, stěžovatel nenavrhl. Za dané situace má Ústavní soud zato, že se v případě úvahy odvolacího soudu o výši skutečné škody nejednalo o svévolné nepodložené rozhodnutí, ale o úvahu, která byla učiněna nezávislým soudem na základě zjištěných skutečností, přičemž závěry soudu byly v souladu s ust. §157 o.s.ř. dostatečně a srozumitelně odůvodněny. S ohledem na uvedené pravomoci Ústavnímu soudu nepřísluší uvedené závěry vyslovené nezávislým soudem přehodnocovat. Ústavní soud rovněž dodává, že není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy (pokud eventuální porušení tzv. jednoduchého práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele). Tím spíše nelze dovozovat speciální pravomoc Ústavního soudu pro automatický přezkum rozhodnutí obecných soudů v případech, kdy jiná (třetí) instance (neboť dovolání není přípustné) v právním řádu ustanovena není. Právě z okolnosti, že zákonodárce nepovažoval rozhodnutí o plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč za rozhodnutí, která je třeba podřídit přezkumu dovolacího soudu, je nutno dovodit, že i Ústavní soud přistoupí ke kasaci takovýchto rozhodnutí jen ve velmi závažných případech. Za situace, kdy podstata právních závěrů soudu z rozhodnutí jednoznačně vyplývá a napadené rozhodnutí navíc není způsobilé přivodit stěžovateli závažné důsledky, se však o takovýto případ nejedná.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv, jichž se stěžovatel domáhá, odvolací soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu