ECLI:CZ:US:2007:2.US.950.07.1
sp. zn. II. ÚS 950/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) OMNIPOL, a. s., se sídlem Nekázanka 11, 110 00 Praha 1, a 2) BEC TRADING, s. r. o., se sídlem Kotlářská 51a, 602 00 Brno, obou zastoupených JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem, se sídlem Slovákova 11, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. ledna 2007, č. j. 32 Odo 867/2005-308, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2003, č. j. 37 Co 629/2000-210, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. července 2000, č. j. 61 C 61/94-146, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně, a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. července 2000, č. j. 61 C 61/94-146, určil, že Česká republika je vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. (dále jen "předmětné nemovitosti") a současně určil, že žalobce (Jihomoravské pekárny s. p.) má k předmětným nemovitostem právo hospodaření. Dále uložil žalobci zaplatit státu soudní poplatek ve výši 500 Kč (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalovaných (1. MANA Bohušovice, spol. s r. o., a 2. EIGHT, a. s. v likvidaci), a vedlejších účastníků (stěžovatelů) zaplatit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 500 Kč.
K odvolání vedlejších účastníků (stěžovatelů) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. října 2003, č. j. 37 Co 629/2000-210, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. tak, že zamítl žalobu na určení vlastnictví České republiky k předmětným nemovitostem (první odstavec I. výroku). V druhém odstavci výroku I. určil, že žalobce má právo hospodaření k předmětným nemovitostem. Odvolací soud dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů žádnému z účastníků (výrok II.), a zamítl návrh na připuštění dovolání (výrok III.). Odvolací soud dovodil naléhavý právní zájem žalobce v případě požadavku na určení, že žalobce (státní podnik) má právo hospodaření k předmětným nemovitostem. V této souvislosti uvedl, že rozsudek, jímž soud vůči osobě zapsané jako vlastník v katastru nemovitostí (první žalované) určí, že žalobce má k těmto nemovitostem právo hospodaření, je způsobilým podkladem pro změnu zápisu vlastnických vztahů v katastru nemovitostí, tak, že na jeho základě se zapíše do katastru vlastnické právo státu a právo hospodaření příslušného státního podniku (žalobce). Při posuzování platnosti hospodářských smluv, na jejichž základě mělo dojít k převodu předmětných nemovitostí (hospodářské smlouvy č. 002/91 a 005/91, které byly uzavřeny dne 18. března 1991), vyšel odvolací soud z §1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb., o nakládání s majetkem svěřeným státnímu podniku, podle něhož státní podniky nemohly do dne účinnosti zákona o podmínkách převodu majetku státu mimo obvyklé hospodaření mimo jiné uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku, k němuž mají právo hospodaření, přičemž výjimky mohl v odůvodněných případech povolit zakladatel. Z výkladu uvedeného ustanovení dovodil, že udělení výjimky zakladatelem musí předcházet právnímu úkonu, kterým je majetek převáděn. Současně nepřipustil možnost tvrzené konvalidace takových právních úkonů dle §2 citovaného zákonného opatření, jelikož se týká pouze úkonů učiněných před jeho účinností, tj. v období od 1. května do 30. srpna 1990. Vycházeje ze zjištění, že zakladatel udělil výjimku v případě hospodářských smluv č. 002/91 a 005/91, které byly uzavřeny dne 18. března 1991, až dne 29. března 1991, posoudil tyto smlouvy, stejně jako soud prvního stupně, podle §21 odst. 1 hospodářského zákoníku (dále též jen "hosp. zák.") jako absolutně neplatné, jelikož v době, kdy účastníci učinili úkony k jejich uzavření, se svým obsahem příčily právnímu předpisu - zmíněnému zákonnému opatření. Jsou-li tyto smlouvy neplatné, nepřešlo ani na základě nich na druhou žalovanou vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Tato situace má pak podle odvolacího soudu ten pokračující důsledek, že právně nemožné byly i veškeré další navazující majetkoprávní převody předmětných nemovitostí, neboť k nabytí vlastnického práva nemohlo dojít od nevlastníka.
Následné dovolání vedlejšího účastníka na straně žalované (BEC TRADING, s. r. o., druhý stěžovatel) Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 18. ledna 2007, č. j. 32 Odo 867/2005-308, odmítl jako nepřípustné. Podle názoru dovolacího soudu nemá napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, když jiné možnosti přípustnosti nepřicházejí do úvahy. Tento závěr dovolací soud dovozuje nejen z té skutečnosti, že neshledal nesprávným výklad a aplikaci předpisů hmotného práva (zejména §1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb.) při řešení otázky platnosti (neplatnosti) hospodářských smluv o převodu vlastnictví národního majetku, k němuž měl právní předchůdce žalobce právo hospodaření, ale zejména z důvodu, že otázky vymezené dovolatelkou postrádají potřebný judikatorní přesah s ohledem na značný časový odstup od uzavření předmětných hospodářských smluv a s tím související málo pravděpodobný výskyt obdobných věcí, v nichž by soudy posuzovaly stejnou problematiku. Dovolací soud konstatoval, že pokud právní předchůdce žalobce (státní podnik) převedl dne 18. března 1991, tj. v době od nabytí účinnosti zákonného opatření č. 364/1990 Sb. do dne účinnosti zákona č. 92/1991 Sb., mimo obvyklé hospodaření hospodářskou smlouvu č. 005/91, 002/91 (ve skutečnosti šlo totiž o jednu smlouvu, nikoli o dvě smlouvy) o převodu vlastnictví národního majetku, k němuž měl právo hospodaření, aniž k okamžiku vzniku smlouvy byla zakladatelem povolena výjimka umožňující její uzavření (srov. §1 odst. 2 cit. zák. opatření), pak tento úkon učinil v rozporu se zákazem obsaženým v §1 odst. 1 cit. zák. opatření. Dovodil-li za této situace odvolací soud, že je takový právní úkon neplatný, neboť se svým obsahem příčil právnímu předpisu - zmíněnému zákonnému opatření, nelze tomuto jeho posouzení žádné pochybení vytýkat. Pakliže povolení výjimky zakladatelem dle §1 odst. 2 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. mělo charakter veřejnoprávního aktu a nikoli právního úkonu ve smyslu §20 a násl. hosp. zák., nebylo možné na toto opatření zakladatele vztahovat ani příslušná ustanovení hospodářského zákoníku o právních úkonech a jejich formě. Ostatní otázky [např. zda-li zakladatel povolil (ať již v jakékoli formě) výjimku dle §1 odst. 2 cit. zákonného opatření v daném případě již před uzavřením hospodářské smlouvy č. 005/91, 002/91, nebo otázku podmíněnosti právního úkonu (hospodářské smlouvy)] nemohl dovolací soud přezkoumávat, neboť se nejedná o otázky právní, nýbrž skutkové, které jsou s ohledem na zvažovanou přípustnost dovolání z přezkumu vyloučeny.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení čl. 1 a čl. 3 Ústavy ČR, jakož i čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zaručuje ochranu majetku, stejně jako čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Dále obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny tím, že se neřídily zákony České republiky. Stěžovatelé úvodem ústavní stížnosti podrobně popisují skutkový stav a dosavadní průběh řízení. Oba stěžovatelé odvozují svoji aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti od skutečnosti, že vystupovali v řízení před obecnými soudy jako vedlejší účastníci na straně žalované. Podle názoru stěžovatelů dovolací soud pochybil tím, že zcela pominul poskytnutí ochrany právům, které stěžovatelé nabyli v dobré víře na základě kupních smluv, a to i v případě, že by hospodářská smlouva ze dne 18. března 1991 byla považována za neplatnou. Stěžovatelé vytýkají Nejvyššímu soudu ČR, že nepovažoval rozhodnutí v otázce ochrany dobré víry nabyvatelů za otázku zásadního právního významu. Dále namítají, že se Nejvyšší soud ČR nezabýval nastolenými dovolacími otázkami, že rozhodnutí obecných soudů spočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu (žádný ze soudů neprovedl důkaz hospodářskou smlouvou z 18. března 1991 a neprovedl žádný důkaz k okolnostem udělení výjimky). Jestliže dovolací soud na jedné straně konstatoval, že žádný ze soudů neučinil ve věci dostatečná skutková zjištění pro zákonné rozhodnutí, pak měl vyvodit z tohoto pochybení odpovídající právní závěr. Stěžovatelé dále polemizují s úvahami dovolacího soudu ohledně charakteru udělení výjimky podle §1 odst. 2 zákonného opatření č. 364/1990 Sb., a vyjadřují rozhořčení nad postupem obecných soudů, které v důsledku nesprávného právního posouzení věci poskytli ochranu protiprávnímu jednání žalobce, resp. jeho právního předchůdce.
Nejvyšší soud ČR a Městský soud v Brně, jako účastníci řízení, ve vyjádřeních k ústavní stížnosti odkázali na odůvodnění svých rozhodnutí a současně vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání pro případ, že by Ústavní soud rozhodoval nálezem.
Krajský soud v Brně se k výzvě Ústavního soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Pro náležité posouzení věci si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Brně příslušný spis.
Předtím, než se Ústavní soud zabývá meritem věci, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí, včetně dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která podle kogentního ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), počíná běžet dnem následujícím po dni doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ve vztahu k prvnímu stěžovateli Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána opožděně. Jak se podává z předloženého spisu, a ostatně jak vyplývá i z ústavní stížnosti, první stěžovatel (OMNIPOL a. s.) nepodal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Dovolání bylo podáno toliko druhým stěžovatelem (BEC TRADING s. r. o.). S ohledem na tuto skutečnost počala běžet prvnímu stěžovateli lhůta pro podání ústavní stížnosti již okamžikem doručení rozhodnutí odvolacího soudu, tj. dnem 31. prosince 2003 (viz doručenka na č. l. 213). Jestliže byla ústavní stížnost prvního stěžovatele podána dne 13. dubna 2007, je třeba ji považovat za opožděně podanou a odmítnout ji podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Ve vztahu ke druhému stěžovateli Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, a proto se jí mohl dále zabývat. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu ČR, že zcela pominul poskytnutí ochrany právům, která stěžovatelé nabyli v dobré víře na základě kupních smluv, a to i v případě, že by hospodářská smlouva ze dne 18. března 1991 byla považována za neplatnou. Tím měl porušit čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, jakož i čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, které zaručují ochranu vlastnictví.
Stěžovatel v dovolání, jehož přípustnost byla odvozována od §239 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001 (potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu), jako otázku zásadního právního významu, na níž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, nastolil otázku, zda se druhá žalovaná (EIGHT a. s. v likvidaci) stala vlastníkem předmětných nemovitostí. Tuto otázku stěžovatel nastolil v kontextu výkladu a právního posouzení §1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. V této souvislosti pak poukazoval na nedostatečná skutková zjištění, která výše uvedenému právnímu posouzení předcházela.
Co se týče možnosti dovolacího soudu přezkoumávat skutková zjištění, je-li přípustnost dovolání zvažována dovolacím soudem dle §239 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném před 1. lednem 2001), Ústavní soud nemá proti závěrům Nejvyššího soudu ČR žádné výhrady. Nejvyšší soud ČR konstantně judikuje, že přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. umožňuje pouze přezkoumávání právních otázek. Přezkum správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. neumožňuje.
Ve vztahu k posouzení §1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. Nejvyšší soud ČR neshledal, že by jej odvolací soud při řešení otázky platnosti hospodářských smluv nesprávně vyložil a aplikoval. Vedle toho konstatoval, že otázky vymezené stěžovatelem postrádají potřebný judikatorní přesah s ohledem na značný časový odstup od uzavřených hospodářských smluv. Ani v tomto směru nelze Nejvyššímu soudu ČR z ústavněprávního hlediska nic vytýkat. Nejvyšší soud ČR dostatečně podrobně vyložil, proč považuje závěry odvolacího soudu za správné. Je výlučně věcí dovolacího soudu, aby posoudil, zda v dané věci byla řešena otázka zásadního právního významu. Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již bylo naznačeno výše, zasahovat do této kompetence Nejvyššího soudu ČR.
Rovněž tak závěr o lhůtě pro doplnění dovolacích důvodů je zcela v souladu s procesními předpisy a judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Námitku, že se Nejvyšší soud ČR nezabýval otázkou ochrany dobré víry stěžovatele, nepovažuje Ústavní soud za relevantní, neboť takovou otázku stěžovatel v dovolání neformuloval. Z otázky, zda se druhý žalovaný stal vlastníkem předmětných nemovitostí, kterou stěžovatel předestřel v dovolání, nelze dovozovat, že by se měl Nejvyšší soud ČR zabývat právě problematikou ochrany dobré víry stěžovatele.
Jestliže se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá přezkoumání skutkového stavu Ústavním soudem (ve vztahu k rozhodnutím soudů I. a II. instance), k tomu Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší přehodnocovat právní, ale ani skutkové závěry obecných soudů. Pokud jde o hodnocení důkazů (k otázce platnosti hospodářských smluv) učiněné obecnými soudy, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Není pravdou, že by žádný ze soudů neprovedl dokazování hospodářskou smlouvou ze dne 18. března 1991. Důkaz hospodářskou smlouvou provedl soud prvního stupně při jednání dne 4. května 2000 (viz č. l. 136 příslušného spisu) a informaci o provedení tohoto důkazu obsahuje i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 146b příslušného spisu). Rovněž k otázce okolností udělení výjimky provedl soud prvního stupně dokazování, a to spisem Krajského obchodního soudu v Brně, sp. zn. 7 Cmo 62/92, v němž se řešila otázka platnosti předmětné hospodářské smlouvy. Ústavní soud tedy ani v této souvislosti neshledává porušení práva na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu