ECLI:CZ:US:2007:2.US.96.07.2
sp. zn. II. ÚS 96/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů RNDr. T. G. a Ing. V. S., obou zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem Pařížská 28, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2006, sp. zn. 20 Co 270/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. března 2006, sp. zn. 22 C 168/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení o zaplacení částky 2.646.794 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4, čl. 11, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva zakotveného v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Stěžovatelé vedle ústavněprávní argumentace poukázali v ústavní stížnosti na skutečnost, že spolu s ústavní stížností podali proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, neboť mají zato, že v dané věci jde o posouzení otázek zásadního právního významu. Ústavní stížnost pak podali z důvodu opatrnosti pro případ, že by dovolání v dané věci nebylo přípustné.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. dubna 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud by stěžovatelé neuplatnili mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podali-li by ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud však stěžovatelé mimořádný opravný prostředek uplatní a bylo o něm rozhodnuto tak, že není přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovatelům tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci se u ústavní stížnosti podává a Ústavní soud si tuto skutečnost ověřil dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 1 a Nejvyššího soudu ČR, že stěžovatelé podali v řízení dovolání (dovolání napadlo Nejvyššímu soudu ČR v říjnu 2007). Může se jednat přitom pouze o dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a bylo to jeho první rozhodnutí ve věci. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů tak začne stěžovatelům běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatelé podali dovolání, lze usoudit, že se domnívají, že tvrzený zásah do jejich práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy předčasné.
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 30. října 2007
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj