ECLI:CZ:US:2007:2.US.960.07.1
sp. zn. II. ÚS 960/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. L., právně zastoupeného JUDr. Lubomírem Műllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. 4 Tz 14/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Nejvyššího soudu napadeným ústavní stížností bylo podle tvrzení stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to v části výroku, v němž Nejvyšší soud konstatoval porušení zákona v ust. §280 odst. 1 trestního zákona ve prospěch stěžovatele.
Okresní soud Plzeň- město vydal dne 22. 9. 1994 trestní příkaz sp. zn. 4 T 238/94, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vyhýbání se služebnímu úkonu a výkonu vojenské služby podle §280 odst. 2 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 roků. Proti příkazu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch i neprospěch stěžovatele, a to pro porušení §2 odst. 5, 6, 13, a §166 odst. 1, 2 trestního řádu a §280 odst. 2 trestního zákona.
Nejvyšší soud v napadeném rozsudku konstatoval jak porušení zákona v neprospěch stěžovatele, tak i v jeho prospěch. Napadený trestní příkaz soud zrušil a věc přikázal státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství Plzeň- město s tím, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Jak bylo již shora uvedeno, stěžovatelova ústavní stížnosti směřuje pouze proti části výroku, v níž je konstatováno porušení zákona ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel má za to, že pokud byl podle ust. §280 odst. 2 trestního zákona odsouzen pro trestný čin, kterého se nedopustil a ani dopustit nemohl, pak v tomto ustanovení mohl být zákon porušen pouze v jeho neprospěch. Na tom dle jeho názoru nic nemění ani fakt, že mohl být případně stíhán za jiný trestný čin s přísnější trestní sazbou. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud Nejvyšší soud nedůvodně vysloví porušení zákona ve prospěch občana, je to závažný zásah do jeho práv a jediný, kdo může v tomto ohledu zjednat nápravu, je Ústavní soud (viz nález sp. zn. IV. ÚS 120/99 ve věci stěžovatele J. Ch.).
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší soud. Podle jeho názoru nemohla být rozsudkem Nejvyššího soudu porušena práva stěžovatele.
Po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. III. ÚS 321/03).
V nyní projednávané věci stěžovatel napadá část výroku rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo vysloveno, že zákon byl porušen i ve prospěch stěžovatele. Takový výrok na základě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti však má oporu jak v zákoně, tak i v provedeném dokazování. Nejvyšší soud shledal, že zákon byl porušen v neprospěch stěžovatele v ust. §2 odst. 5, 6 a 13, a §166 odst. 1 trestního řádu. Jednalo se tedy o porušení procesního postupu orgánů činných v trestním řízení. Naproti tomu Nejvyšší soud konstatoval, že byl zákon porušen ve prospěch stěžovatele v ust. §280 odst. 2 trestního zákona. Toto konstatování odůvodnil tím, že stěžovatel se nemohl trestného činu vyhýbání se služebnímu úkonu a výkonu vojenské služby dopustit proto, že nevykonával jako osoba v postavení odvedence vojenskou službu, nebyl tedy v postavení vojáka a tudíž nemohl tuto službu odepřít. Dle platného trestního zákona se mohl uvedeného trestného činu dopustit pouze speciální subjekt - voják. Stěžovatel se podle názoru Nejvyššího soudu však mohl svým jednáním v rozhodné době dopustit trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tehdy platného trestního zákona, za což by mu mohl být uložen trest odnětí svobody od 1 do 5 let. V případě trestného činu dle §280 odst. 2 trestního zákona se jednalo o rozpětí trestní sazby od 6 měsíců do 5 let, z čehož je zřejmé, že se jedná o trestný čin s mírnější sazbou. Jestliže byl tedy stěžovatel odsouzen pro trestný čin, kterého se nemohl dopustit pro absenci postavení vojáka, ale mohl, resp. měl být trestně stíhán pro trestný čin přísněji trestný, je výrok Nejvyššího soudu o porušení zákona ve prospěch stěžovatele opodstatněný.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu