ECLI:CZ:US:2007:2.US.966.07.1
sp. zn. II. ÚS 966/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 22. května 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného Mgr. Mi. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1554/2006, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 7 To 173/2006, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 11 T 18/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou faxem dne 16. 4. 2007 a doplněnou doručením jejího originálu dne 17. 4. 2007, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o Ústavním soudu“) brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a byla porušena zásada presumpce neviny plynoucí z čl. 40 odst. 2 Listiny.
Napadeným rozsudkem městského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zákona, jehož se měl dopustit tím, že opakovaně nechal, v rozporu s článkem 3 vyhlášky Statutárního města Brna č. 10/2007, na veřejně přístupném místě bez vodítka a náhubku pobíhat své tři psy bojových plemen. Ti nejdříve dne 10. 9. 2001 zaútočili na dva jezdecké koně, kteří se splašili a shodili ze sedel poškozené B. K. a A. S., které tak utrpěly zranění, v jejichž důsledku byly po určitou dobu v pracovní neschopnosti a mírněji, resp. podstatným způsobem omezeny v obvyklém způsobu života. A poté znovu, dne 11. 11. 2001, zaútočili na poškozeného P. K. a jeho manželku, přičemž P. K. způsobili pokousáním poranění, v jejichž důsledku byl po určitou dobu v pracovní neschopnosti a výrazněji omezen v obvyklém způsobu života. Za to byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 25 000,-Kč a pro případ, že by nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Odvolání stěžovatele, v němž namítal neúplnost skutkových zjištění a nesprávnost právního posouzení, Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jej shledal zjevně neopodstatněným.
V ústavní stížnosti namítané porušení práva na soudní a jinou právní ochranu dle stěžovatele spočívalo v tom, že Nejvyšší soud odmítl jeho námitky ohledně hodnocení jednotlivých znaleckých posudků a následně nesprávného posouzení skutkového stavu nalézacím soudem, neboť je nelze podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Porušení principu presumpce neviny a z ní plynoucí zásady in dubio pro reo pak stěžovatel spatřoval v tom, že se Nejvyšší soud při přezkoumání dovolacích důvodů zcela ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, které se však opírají o nezákonné postupy orgánů činných v trestním řízení. Za takový stěžovatel zejména považuje přibrání dalších znalců z oboru zdravotnictví k vypracování revizních posudků přezkoumávajících posudek MUDr. Z. K., jehož závěry dle stěžovatele vyplývaly v jeho prospěch, aniž by výše uvedený znalec byl vyzván k vysvětlení ohledně výsledků svých zkoumání. Stěžovatel dále upozornil na existenci odlišných závěrů znaleckých posudků od naprosto stejného znalce, MUDr. M. M., který nejdříve jako samostatný znalec dospěl dle stěžovatele k závěrům vyplývajícím v jeho prospěch, a poté jako znalec FN u Sv. Anny v Brně dospěl k závěrům opačným. Stěžovatel tento fakt přičítá údajnému nátlaku vyvíjenému na znalce za stavu, kdy posudky vyznívaly v jeho prospěch. Svá tvrzení stěžovatel opírá o vyjádření MUDr. Z. K., který v průběhu hlavního líčení konaného dne 9.10.2003 o takovém nátlaku hovořil, avšak ze strachu již neuvedl, kým byl vyvíjen. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv „běžné“ zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu „hodnotit“ hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, Sb.n.u., sv. 32, nález č. 42 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, dosud nepublikováno, dostupný na www.judikatura.cz).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel v daném případě již v průběhu řízení před obecnými soudy opakovaně vznášel námitky stran nesprávného skutkového zjištění a hodnocení znaleckých posudků, a tyto námitky zopakoval také v ústavní stížnosti.
S těmito námitkami se obecné soudy vypořádaly, své závěry řádně odůvodnily a jejich názory Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí akceptoval a zdůvodnil proč. Přitom Ústavní soud bral v úvahu, že posuzování stěžovatelových námitek ke skutkovým zjištěním je ze strany Nejvyššího soudu zákonem omezené. Samu okolnost, že námitkám stěžovatele Nejvyšší soud nepřisvědčil, nelze v žádném případě považovat za porušení jeho základních práv. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech.
Ke stěžovatelově námitce týkající se nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení spočívajícího ve vypracování revizního posudku k posudku MUDr. Z. K., aniž by byl vyzván k podání vysvětlení, Ústavní soud konstatuje, že jej nezákonným neshledal. V odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu se uvádí, že soud měl závažné pochybnosti (které se nepodařilo odstranit ani výslechem u hlavního líčení) o správnosti závěrů znaleckého posudku MUDr. Z. K., který zranění všech poškozených považoval za zcela přechodná a pomíjivá, což bylo dle městského soudu zjevně v rozporu s výpověďmi samotných poškozených i s lékařskými zprávami ohledně jejich poranění. Proto přibral jiného znalce z oboru zdravotnictví (MUDr. R. Ú.) k vypracování revizního znaleckého posudku. Dále uvádí, že existovaly i důvodné pochybnosti o objektivitě samotného znalce (znalcem tvrzený nátlak na jeho osobu). Dle ustálené judikatury obecných soudů "se znalecký posudek hodnotí jako každý jiný důkaz a soud jím není bezpodmínečně vázán. Nemůže sice libovolně nahradit odborný názor znalce vlastním, v dané otázce laickým názorem, ale znalecký posudek musí být prověřen zejména z hlediska, zda znalec přihlédl ke všem skutečnostem, jež mají význam pro obsah posudku, nebo zda se skutková východiska znaleckého posudku opírají o skutečnosti v trestním řízení náležitým způsobem zjištěné, či naopak o skutečnosti pochybné nebo odporující ostatním důkazům a zda řešení znalce logicky plyne z těchto skutkových předpokladů" (rozhodnutí č. 40/1972 nebo č. 2/1989-I. Sb.rozh.tr.). Pokud tedy městský soud se závěry znaleckého posudku MUDr. Z. K. nesouhlasil a vyslovil pochybnosti o jejich správnosti, což jej vedlo k vyžádání si revizního znaleckého posudku, své závěry dle názoru Ústavního soudu pečlivě a přesvědčivě zdůvodnil. Ústavní soud navíc zdůrazňuje, že znalecké posudky nebyly jediným provedeným důkazem, na nichž napadená rozhodnutí stojí. Závěr, ke kterému obecné soudy dospěly, byl naopak učiněn po zhodnocení všech provedených důkazů. Jako celek proto lze proces před obecnými soudy označit za spravedlivý.
Ústavní soud již dříve judikoval, že nezbytnými podmínkami spravedlivého procesu jsou jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry. Z hlediska principu presumpce neviny pak musí být závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (viz nález sp. zn. IV. ÚS 36/98 Sb.n.u., sv. 11, nález č. 54 nebo nález sp. zn. II. ÚS 460/04, dosud nepublikováno, dostupný na www.judikatura.cz). Při respektování těchto zásad nelze než uzavřít, že trestní řízení proti stěžovateli bylo vedeno spravedlivě a umožnilo tak spravedlivé rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces a porušení principu presumpce neviny, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2007
Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu