ECLI:CZ:US:2007:2.US.978.07.1
sp. zn. II. ÚS 978/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů L. Š. a D. Š., obou zastoupených JUDr. Josefem Augustinem, advokátem, se sídlem Hlaváčkovo nám. 1, 796 01 Prostějov, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2005, č. j. 19 Co 344/2004-99, rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 8. června 2004, č. j. 6 C 94/2004-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 8. června 2004, č. j. 6 C 94/2004-78, uložil žalovaným (stěžovatelům) povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt, blíže specifikovaný ve výroku I. tohoto rozsudku (dále jen "předmětný byt"). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. září 2005, č. j. 19 Co 344/2004-99, potvrdil citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.; změnil jej ve výroku o nákladech a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Soudy obou stupňů vyšly ze skutkového zjištění, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu a společní členové družstva) byli vyloučeni z družstva pro neplacení nájemného a záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že zánikem členství žalovaných v bytovém družstvu zaniklo též jejich právo společného nájmu družstevního bytu (§714 občanského zákoníku, ve znění platném v době vyloučení žalovaných z družstva - dále jen "obč. zák."), a proto žalobě na vyklizení bytu vyhověly. Vyklizovací povinnost žalovaných nevázaly na zajištění žádné bytové náhrady, neboť na straně žalovaných neshledaly žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro její přiznání. Bytovou náhradu ve formě přístřeší pak oba soudy žalovaným odepřely cestou aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. ledna 2007, č. j. 26 Cdo 2742/2006-142, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud u dovolání, jehož přípustnost posuzoval podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neshledal žádnou otázku zásadního právního významu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina") obecnými soudy. Námitky stěžovatelů se týkaly především toho, že soudy obou stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav, resp. že se nezabývaly důkazy svědčícími ve prospěch stěžovatelů a na základě toho dospěly k nesprávnému právnímu posouzení. Opakovaně zdůrazňují, že pohled soudů obou stupňů na celou věc je jednostranný ve prospěch žalobce. Rovněž nesouhlasili s rozhodnutím soudů ohledně bytové náhrady. Podle jejich názoru soud prvního stupně pochybil, pokud stěžovatelům nepřiznal nárok na žádnou bytovou náhradu. Takový závěr považují za nespravedlivý. Soudům bylo známo, že v případě stěžovatelů se jedná o rodinu s nezletilými dětmi. Stěžovatelé rovněž namítali, že se soudy nevypořádaly s otázkou, proč byli vyloučeni z družstva, když hlavním důvodem pro neplacení nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu měla být složitá finanční situace stěžovatelů, a snaha donutit žalobce k převodu předmětného bytu do vlastnictví stěžovatelů. Soudy také nezohlednily skutečnost, že v předmětném bytě bylo k trvalému pobytu nahlášeno celkem 8 osob, z toho čtyři nezletilé děti. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR rovněž namítali, že pohled dovolacího soudu není objektivní, a že se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Námitky stěžovatelů v dané věci se týkají především postupu soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Přestože v odůvodnění ústavní stížnosti uplatňují, byť velice stručně, i námitky ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jeho zrušení v petitu ústavní stížnosti nenavrhují, a proto se jím Ústavní soud blíže nezabýval. Ostatně i pokud by stěžovatelé napadli rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, nebyl by Ústavní soud dle své stabilní judikatury oprávněn zasahovat do posouzení Nejvyššího soudu ČR k otázce, zda se jedná o věc zásadního právního významu [v situaci, kdy je zvažována přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Co se týče námitek ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu, Ústavní soud předesílá, že stěžovatelé svou ústavní stížností toliko polemizují se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svoje protichůdné názory vybavili relevantní argumentací, natož argumentací ústavněprávní. V podstatě zpochybňují skutkové a právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud, jak již bylo naznačeno výše, do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavněprávní argumentace stěžovatelů je tedy v daném případě spíše v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, které vyplývají z odlišného názoru na hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí. Prostý nesouhlas stěžovatelů a jejich odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémní rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ se však nejedná.
V dané věci obecné soudy uložily stěžovatelům, kteří byli předtím vyloučeni z bytového družstva, povinnost k vyklizení předmětného bytu na základě aplikace §714 ve spojení s §3 odst. 1 obč. zák. Proti tomuto závěru nelze z ústavněprávního hlediska nic namítat. Jestliže stěžovatelé v ústavní stížnosti zpochybňují oprávněnost vyloučení z družstva a okolnosti, které se jejich vyloučení týkají, nemají jejich námitky pro samotnou otázku vyklizení bytu žádnou relevanci. V řízení o vyklizení z družstevního bytu totiž nelze zkoumat právoplatnost rozhodnutí o vyloučení z družstva. Podle zásady vigilantibus iura (bdělým náležejí práva) měli stěžovatelé brojit proti tomuto rozhodnutí dříve, postupem podle §231 obchodního zákoníku. Skutečnost, že tak stěžovatelé neučinili, nemohou následně dohánět v řízení o vyklizení, v němž žalobce (stavební bytové družstvo) pouze realizuje své vlastnické právo. Okolnosti vyloučení z družstva mohou hrát určitou roli při stanovení druhu bytové náhrady a soudy tyto okolnosti ve svých rozhodnutích také zohlednily. Otázku, zda se jedná o rodinu s nezletilými dětmi, obecné soudy neřešily, neboť přiznání bytové náhrady by samo o sobě bylo s ohledem na okolnosti zrušení členství v družstvu pro neplacení nájemného v rozporu s dobrými mravy.
Ohledně námitek, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, že se nezabývaly důkazy svědčícími ve prospěch stěžovatelů, resp. že celou věc posuzovaly jednostranně ve prospěch žalobce, Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily. U důkazů, které neprovedly, svůj postup a důvody, proč navrhované důkazy neprovedly, řádně zdůvodnily. Ústavní soud rovněž pokládá za nutné připomenout, že ze zásady spravedlivého procesu nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III.ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu