ECLI:CZ:US:2007:3.US.1004.07.1
sp. zn. III. ÚS 1004/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. E. T., zastoupené JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou v Liberci 1, Jánská 864/4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2007, čj. 35 Co 34/2007-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 13. dubna 2007 napadá stěžovatelka výše uvedené rozhodnutí obecného soudu. Dle stěžovatelky došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 9 C 528/2003, ze kterého zjistil, že proti stěžovatelce byla podána žaloba o zaplacení částky 835,- Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 4 vydal dne 5. 6. 2003 platební rozkaz, který se však nepodařilo stěžovatelce doručit do vlastních rukou, proto byl zrušen a soud nařídil na den 13. 1. 2004 jednání. Na základě skutečností, zjištěných z provedených důkazů, vydal soud při jednání rozsudek, kterým stěžovatelce uložil zaplatit žalobcem požadovanou částku. V rozsudku bylo dáno poučení, že odvolání není pro bagatelnost věci přípustné (§202 odst. 2 občanského soudního řádu). Stěžovatelce byl rozsudek doručován do vlastních rukou, zásilku se nepodařilo doručit, proto byla dne 20. 1. 2004 uložena; zásilku si stěžovatelka nevyzvedla.
Dne 23. 6. 2006 požádala stěžovatelka soud o zaslání uvedeného rozsudku s tím, že požádá o prominutí lhůty k odvolání. Uvedla, že se o vydání rozsudku dověděla od soudní tajemnice před výslechem dle §260 odst. 2 občanského soudního řádu. Soud stěžovatelce zaslal (po zaplacení soudního poplatku) kopii rozsudku, zásilka byla uložena dne 30. 11. 2006, stěžovatelka ji převzala dne 5. 12. 2006.
Proti prvostupňovému rozsudku podala stěžovatelka dne 14. 12. 2006 odvolání. Uvedla, že nebyly splněny podmínky pro vydání kontumačního rozsudku (§153b odst. 1 občanského soudního řádu), neboť jí nebylo řádně doručeno předvolání k jednání a žalobce ani vydání kontumačního rozsudku nenavrhl. Uvedla, že soudu je z jiných jednání známa její (jiná) adresa pro doručování. Uvedla, že na adrese v Praze 4 se nezdržuje; nebylo tedy možno aplikovat náhradní doručení. Současně požádala o prominutí zmeškání lhůty k odvolání.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 1. 2007, čj. 35 Co 34/2007-35, odvolání odmítl. Konstatoval nepřípustnost odvolání dle §202 odst. 2 občanského soudního řádu a uvedl, že sice bylo rozhodnuto v nepřítomnosti stěžovatelky, vyhlášení rozsudku však předcházelo provedení žalobcem označených důkazů při jednání a rozhodnutí vychází ze zjištění, která soud z provedených důkazů učinil; v daném případě se tedy nejedná o rozsudek pro zmeškání. Odvolací soud se proto ani nezabýval návrhem na prominutí zmeškání lhůty. Usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 24. 2. 2007.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla jednak nesprávné doručování prvostupňovým soudem (uvedla, že jí tento soud "nesprávně doručoval zásilky, neboť nedoručoval na adresu pro doručování"), a jednak nesprávný postup při zjišťování přímého důkazu oběma soudy. Uvedla, že prvostupňový soud rozhodl v její nepřítomnosti a nebylo jí umožněno předložit důkazy. Tvrdí, že žalobcem předložené důkazy (protokol a fakturu) nikdy nepřevzala a poukazuje na to, že odůvodnění rozsudku postrádá zmínku o důkazu, že by jí byly tyto listiny doručeny, tedy tento důkaz nebyl proveden a žalobce neunesl důkazní břemeno. Stejně tak odvolací soud se, dle stěžovatelky, nezabýval tím, že prvostupňový soud se spokojil s těmito "nepřímými důkazy", které však nepostačují, aby byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci požadovanou částku. Stěžovatelka také namítla, že rozsudek pro zmeškání byl vydán, aniž byly splněny podmínky §153b odst. 1 občanského soudního řádu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka navrhuje zrušení výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, proti kterému však pouze namítla, že odvolací soud se nezabýval tím, že se prvostupňový soud spokojil s nepřímými důkazy - protokolem a fakturou, aniž by se zajímal o důkazy prokazující doručení uvedených listin stěžovatelce. Tato námitka stěžovatelky je zjevně neopodstatněná, resp. se zcela míjí napadeným usnesením, neboť odvolací soud postupoval dle §202 odst. 2 občanského soudního řádu a odvolání odmítl pro nepřípustnost. Nerozhodoval ve věci samé, tedy v jeho usnesení nelze ani hledat řešení otázek týkajících se rozsahu dokazování a skutečností zjištěných. V samotném postupu odvolacího soudu dle §202 odst. 2 občanského soudního řádu pak Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti ani neuvedla žádnou argumentaci proti postupu odvolacího soudu dle §202 odst. 2 občanského soudního řádu. K uvedenému ustanovení pak je třeba poukázat na to, že neumožňuje volnou úvahu soudu, ba naopak, je zákonnou povinností soudu nahlížet na odvolání jako na nepřípustné, jsou-li splněny podmínky dané §202 odst. 2 občanského soudního řádu (tj. jedná-li se o bagatelní věc). Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením nedošlo k vybočení z ústavních kautel, postupoval Ústavní soud dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), a ústavní stížnost odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud také (jen okrajově) poukazuje na to, že stěžovatelka nenapadla rozsudek prvostupňového soudu, avšak i v takovém případě by byla její ústavní stížnost neúspěšná. Vzhledem k tomu, že v daném případě se nejednalo o kontumační rozsudek (z prvostupňového rozsudku nevyplývá, že by se jednalo o rozsudek pro zmeškání; odvolací soud podal v napadeném usnesení jednoznačné vysvětlení, že se nejednalo o kontumační rozsudek; ostatně stěžovatelka sama již v odvolání namítla, že vydání rozsudku pro zmeškání nebylo ani žalobcem navrženo), nebylo v daném případě pro bagatelnost věci přípustné odvolání. V případě podání ústavní stížnosti proti tomuto prvostupňovému rozsudku, proti kterému již zákon stěžovatelce neposkytuje procesní prostředek k ochraně práva, by Ústavní soud aplikoval §72 odst. 5 ZÚS, a ústavní stížnost by shledal opožděnou. Je také třeba poukázat na judikaturu Ústavního soudu, kde byl v řadě rozhodnutí přijat závěr, že v případě bagatelních věcí, u kterých procesní úprava nepřipouští ani odvolání, je v podstatě (s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecných soudů) rovněž vyloučeno i podání ústavní stížnosti (viz např. usnesení III. ÚS 405/04, in Sb.n.u.ÚS, sv. 34, č. 43, str. 421).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2007
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu