ECLI:CZ:US:2007:3.US.1017.07.1
sp. zn. III. ÚS 1017/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Zdeňkou Novákovou, advokátkou v Ostravě - Moravské Ostravě, Masná 10, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 26. 1. 2005, čj. 60 Co 196/2004-248, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2007, čj. 21 Cdo 2689/2005-280, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností napadá stěžovatel výše uvedená rozhodnutí obecných soudů. Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho právo na soudní ochranu a právo na ochranu vlastnictví, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 2 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatel podal žalobu, kterou se domáhal určení, že u určitých nemovitostí není zástavní právo [§80 písm. c) občanského soudního řádu]. Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 30. 4. 2004, čj. 6 C 285/2001-154, žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že v dané věci není dán naléhavý právní zájem, neboť skutečnost, že u daných nemovitostí není (zřízeno) zástavní právo, lze zjistit z výpisu katastru nemovitostí; navíc skutečnost, že zástavní právo k předmětným nemovitostem neexistuje, není ani nikým zpochybňována.
Proti prvostupňovému rozsudku podal stěžovatel odvolání; v odvolacím řízení navrhl změnu žaloby a domáhal se určení, že u předmětných nemovitostí zástavní právo zaniklo ke dni 7. 6. 2001. Stěžovatel v odvolání uvedl okolnosti vzniku zástavního práva a dalšího nakládání se zástavním právem i zajištěnou pohledávkou. Uvedl, že v důsledku nečinnosti soudu došlo během řízení k dražbě a zástavní právo bylo z katastru nemovitostí vymazáno. Naléhavý právní zájem spatřoval v tom, že v případě určení neexistence zástavního práva k určitému datu se bude moci domáhat svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, protože pokud by nebyly nemovitosti zastaveny (tj. nebylo vyznačeno zástavní právo v katastru), nemohly by být v dražbě prodány. Stěžovatel dále namítl podjatost soudce prvostupňového soudu.
Poté, co Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, připustil změnu žaloby, rozhodl rozsudkem ze dne 26. 1. 2005, čj. 60 Co 196/2004-248, tak, že prvostupňový rozsudek změnil, a to tak, že žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení, že u určitých nemovitostí zástavní právo zaniklo ke dni 7. 6. 2001, zamítl. Odvolací soud konstatoval, že určení zániku zástavního práva by nemělo vliv na právní postavení stěžovatele a jeho možnost domoci se vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Uvedl, že posouzení okamžiku zániku zástavního práva k předmětným nemovitostem je pouze řešením předběžné otázky, kterou je soud oprávněn posoudit v rámci rozhodování o žalobě na určení vlastnického práva nebo rozhodování o speciální žalobě na určení neplatnosti dražby. Naléhavý právní zájem tedy není tam, kde jde o žalobu o určení spočívajícím v řešení pouze předběžné otázky. Současně uvedl, že pokud byly nemovitosti vydraženy, lze se domáhat vlastnického práva pouze speciální žalobou dle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Také odvolací soud tedy dospěl k závěru, že v dané věci není dán naléhavý právní zájem dle §80 písm. c) občanského soudního řádu. K námitce podjatosti soudce se odvolací soud vyjádřil tak, že námitka již byla jednou vznesena, o námitce již odvolací soud jednou rozhodoval pod sp. zn. 47 Nc 118/2002, kde rozhodl, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci; stěžovatel přitom v opětovné námitce netvrdí žádná nová skutková tvrzení, proto je tato námitka nedůvodná. Odvolací soud se současně ztotožnil s dříve již vysloveným závěrem, že postup soudce v řízení není důvodem vyloučení soudce (§14 odst. 4 občanského soudního řádu) a žádný jiný důvod vyloučení nebyl shledán.
Proti odvolacímu rozsudku podal stěžovatel dovolání. Jednak opětovně namítal podjatost soudce, resp. všech soudců daného soudu, a jednak brojil proti vadě řízení, kterou spatřoval v tom, že v důsledku postupu prvostupňového soudu (jeho nečinnosti) nebyly nemovitosti, u nichž byla neexistence zástavního práva žalována včas, v katastru nemovitostí označeny (poznámkou) a následně proto byly vydraženy v rámci konkursního řízení. Uvedl také, že podáním žaloby na určení vlastnictví by zamýšleného cíle nedosáhl, protože v takovém případě by nebyla otevřena možnost k jednání (současně) ostatním spoluvlastníkům nemovitostí.
Nejvyšší soud, na rozdíl od odvolacího soudu, dospěl k závěru, že proti odvolacímu rozhodnutí není přípustné dovolání dle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (odvolacím soudem sice došlo ke změně prvostupňového rozhodnutí, avšak jen formálně, neboť práva a povinnosti byly oběma soudy určeny stejně - žaloba byla v obou případech zamítnuta), dále uvedl, že není přípustné ani dovolání dle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a závěrem konstatoval, že shledal nepřípustným také dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam (vyslovil se, že určení, kdy zástavní právo zaniklo, může mít pouze povahu řešení předběžné otázky ve vztahu k závěru o vlastnickém či jiném právu k předmětným nemovitostem). Dovolání proto usnesením ze dne 25. 1. 2007, čj. 21 Cdo 2689/2005-280, odmítl. Ohledně námitky stěžovatele o vadě řízení, spočívající v nečinnosti soudu vůči katastru, se Nejvyšší soud vyjádřil tak, že tato nezakládá přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, tedy se jí nemohl dovolací soud zabývat. Nejvyšší soud také poučil stěžovatele o odlišnostech věcné legitimace u žalob na určení a u řešení předběžné otázky.
V ústavní stížnosti stěžovatel jednak brojil proti tomu, že prvostupňový i odvolací soud zamítly jeho určovací žalobu, a znemožnily mu tak uplatnit jeho práva u soudu. Uvedl, že soudy tím, že se nezabývaly podstatou věci a vyhodnotily žalobu jako nedůvodnou pro absenci naléhavého právního zájmu, postupovaly přepjatě formalisticky (poukázal na nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 a nález I. ÚS 50/03). Dále uvedl, že v důsledku postupu prvostupňového soudu (tj. jeho nečinnosti stran vyznačení poznámky v katastru o dotčení předmětných nemovitostí soudním řízením) stěžovatel pozbyl své vlastnické právo k předmětným nemovitostem v řízení, jehož nebyl ani účastníkem, tj. dražbou v konkursním řízení. Stěžovatel také opět uvedl, že podaná určovací žaloba měla smysl, neboť její pomocí bylo možno eliminovat vztah ohrožení práva či nejistoty v právních vztazích, kdy určení toho, že zástavní právo k žalovanému datu neexistovalo, by otevřelo možnost k jednání i ostatním spoluvlastníkům a zabránilo by protiprávnímu odejmutí stěžovatelova majetku. Opětovně též vznesl námitku podjatosti soudce prvostupňového soudu (resp. všech soudců tohoto soudu), a to se stejným odůvodněním jako v předchozích řízeních. Stěžovatel vyslovil i nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, že proti odvolacímu rozsudku "nelze v dané věci podat dovolání ve smyslu §236 odst. 1 občanského soudního řádu".
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že Nejvyšší soud postupem, jakým posoudil nepřípustnost dovolání, porušil stěžovatelova ústavní práva.
Jak již uvedl dovolací soud, nepřípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu je v dané věci zřejmá (Ústavní soud proto odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu).
Ačkoliv odvolací soud stěžovatele poučil o přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, dovolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, z jakého důvodu není v dané věci přípustné ani dovolání podle tohoto ustanovení; tento právní názor krátce, avšak srozumitelně a dostatečně odůvodnil (vysvětlil, že formálně sice došlo ke změně prvostupňového rozhodnutí, avšak závěr soudů nebyl odlišný, tj. práva a povinnosti nebyly rozhodnutími stanoveny rozdílně). Ústavní soud má za to, že způsobem interpretace tohoto ustanovení dovolací soud neporušil stěžovatelova ústavní práva, resp. právo na přístup k soudu. Uvedené ustanovení nelze vykládat jen dle jeho doslovného znění, ale je třeba mít také na zřeteli jeho význam a účel, kterým je (zjednodušeně řečeno) přezkum vzájemně protichůdných (obsahově odlišných) rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu.
Konečně Ústavní soud neshledal porušení ústavních práv ani pokud jde o závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, tento závěr dostatečně odůvodnil a Ústavní soud v jeho postupu neshledal libovůli.
Stěžovatel dále vznesl námitku podjatosti soudce prvostupňového soudu, resp. všech soudců tohoto soudu, a uvedl argument, že soudce prvostupňového soudu porušil povinnost stanovenou právním předpisem, proto měl být z rozhodování vyloučen, a to z důvodu "objektivních pochybností o jeho nepodjatosti", stejně tak měli být vyloučeni i ostatní soudci daného soudu a věc měla být přikázána jinému soudu.
Ústavní soud neshledal tuto námitku důvodnou. Z kopie rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že stěžovatel vznesl stejnou námitku (se stejným odůvodněním) již v řízeních před obecnými soudy, ty se námitkou řádně zabývaly a své závěry o tom, že daný soudce není podjatý, odůvodnily zcela v souladu s platnou právní úpravou, tj. §14 občanského soudního řádu. Ústavní soud neshledal, že by soudy v dané otázce postupovaly libovolně nebo že by interpretací a aplikací uvedeného ustanovení porušily ústavní práva stěžovatele.
Pokud jde o stěžovatelův názor, že z rozhodování věci měli být vyloučeni i všichni soudci tamního soudu, není Ústavnímu soudu zřejmé, v čem spatřuje stěžovatel jejich podjatost, když tvrdí pouze pochybnosti o nepodjatosti soudce, který ve věci rozhodoval. Tuto část námitky tedy Ústavní soud považuje za nekonkrétní, neodůvodněnou a tedy nedůvodnou.
Ústavní soud také podotýká, že k významu "postupu soudu" v rámci námitky podjatosti soudce se vyjádřil již odvolací soud, a to zcela v souladu s platnou právní úpravou.
Stěžovatel dále nesouhlasil s tím, že by v dané věci absentoval jeho naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Uvedl, že pozbyl vlastnické právo při dražbě v konkursním řízení, jehož nebyl účastníkem; určovací žaloba měla zabránit odejmutí majetku, jehož je stěžovatel (spolu)vlastníkem, a současně umožnit dalším spoluvlastníkům nemovitostí jednat. Namítl také opět vadu řízení spočívající v opomenutí prvostupňového soudu učinit oznámení katastru nemovitostí (tj. zavinění nevyznačení poznámky o zahájení řízení, týkajícího se předmětných nemovitostí), která měla způsobit vydražení nemovitostí. Také tyto námitky shledal Ústavní soud nedůvodnými.
Soudy dospěly k závěru o absenci naléhavého právního zájmu stěžovatele na předmětné určovací žalobě; Ústavní soud neshledal, že by tím porušily ústavně zaručená práva stěžovatele. Určovací žaloba přichází v úvahu tam, kde může být způsobilým procesním instrumentem ochrany práva, tedy kde by v případě vyhovění žalobě rozhodnutí umožnilo uplatnit vlastní vynutitelná práva související s předmětem požadovaného určení. Stěžovatel žalobou sledoval ochranu vlastnického práva svého i dalších spoluvlastníků. Z rozhodnutí prvostupňového soudu je zcela zřejmé, že (vzhledem k formulaci závěrečného návrhu stěžovatelem v žalobě) absentoval naléhavý právní zájem stěžovatele na určovací žalobě; soud postupoval v souladu s platnou právní úpravou a své závěry dostatečně odůvodnil; v jeho postupu Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavních práv. V rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu pak byl stěžovatel poučen o tom, že jím požadované určení (po změně petitu) má charakter předběžné otázky, přičemž účinné ochrany se měl domáhat podáním jiných druhů žalob (soudy uvedly žalobu na určení vlastnictví či žalobu dle zákona o veřejných dražbách), když daná žaloba není způsobilá zajistit ochranu jeho vlastnického práva. Také zde Ústavní soud neshledal, že by soudy provedly interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení (zejména §80 občanského soudního řádu) v rozporu s jejich smyslem či v rozporu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod; soudy evidentně nepostupovaly libovolně a své právní závěry řádně odůvodnily. Je třeba také dodat (toliko k poukazu soudů na jiné druhy žalob), že stěžovatel provedl změnu závěrečného žalobního návrhu až v odvolacím řízení, kdy byly nemovitosti již vydraženy.
Ohledně argumentace stěžovatele o ochraně vlastnického práva ostatních spoluvlastníků (a tedy významu určovací žaloby pro ochranu jejich vlastnického práva) pak Ústavní soud poukazuje na rozsáhlý výklad o věcné legitimaci, obsažený v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že jeho ústavně zaručená práva byla porušena nečinností prvostupňového soudu vůči katastru nemovitostí, tedy že nevyznačení dotčení daných nemovitostí zahájeným soudním řízením mělo za následek pozbytí vlastnického práva stěžovatele (příp. i dalších spoluvlastníků). V tomto smyslu poučily stěžovatele již obecné soudy, a to pokud šlo o stěžovatelovu možnost podat žalobu na určení vlastnictví a žalobu dle zákona o veřejných dražbách. Ústavní soud pro úplnost (avšak nad rámec ústavněprávního přezkumu) poukazuje také na ochranu vlastnického práva dle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (zejména §18 a §19 tohoto zákona). Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že nevyznačení dotčení nemovitostí soudním řízením nemohlo mít vliv na ochranu vlastnického práva stěžovatele, resp. poznámka v katastru nemovitostí by nebyla procesním instrumentem způsobilým k ochraně stěžovatelova vlastnického práva.
Ústavní soud má za to, že v dané věci nedošlo k porušení stěžovatelem uváděných ústavně zaručených práv, proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2007
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu