ECLI:CZ:US:2007:3.US.1046.07.1
sp. zn. III. ÚS 1046/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bon Art Musical spol. s r. o., se sídlem v Litoměřicích, Okružní 6, zastoupené JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem v Litoměřicích, Zítkova 677/9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, čj. 1 Afs 155/2005-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem, napadá stěžovatelka rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, čj. 1 Afs 155/2005-70. Podle stěžovatelky bylo napadeným rozsudkem porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce byla vyměřena daň z přidané hodnoty. Po proběhnuvším odvolacím řízení, ve kterém Finanční ředitelství v Ústí nad Labem změnilo svým rozhodnutím ze dne 6. 4. 2004, čj. 14569/130/03, odvoláním napadený platební výměr, podala stěžovatelka žalobu, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2005, čj. 15 Ca 85/2004-37, zamítnuta.
Proti rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, ve které namítala nicotnost výzvy učiněné správcem daně dle §43 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), s tím, že správce daně své pochybnosti neuvedl určitě a konkrétně, tedy v době vydání výzvy pochybnosti neměl (neexistoval skutkový základ); navíc vydáním výzvy "obešel" nutnost provést místní šetření. Poukázala současně na to, že sám správce daně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že na základě souhrnných údajů v daňovém přiznání nemohl své pochybnosti specifikovat. Dále stěžovatelka uvedla, že pro posouzení nicotnosti výzvy je irelevantní, že na výzvu reagovala a příslušné daňové doklady předložila, stejně tak jsou nerozhodné další výzvy správce daně, když v důsledku nicotnosti první výzvy byla, dle stěžovatelky, daň vyměřena konkludentně. Stěžovatelka namítla i nepřezkoumatelnost rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem.
Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 31. 1. 2007, čj. 1 Afs 155/2005-70, kasační stížnost zamítl. K námitce o nicotnosti výzvy vyslovil na základě §32 a §43 odst. 1 daňového řádu a zjištěných skutečností závěr, že výzva nepostrádá "ostatní základní náležitosti", obsahuje vše, co podle zákona obsahovat má (byť ne dostatečně konkrétně), tedy nelze hovořit o neplatnosti výzvy dle §32 odst. 7 daňového řádu (přičemž upozornil na rozdíl mezi neplatností a nicotností právního aktu). Dále se Nejvyšší správní soud vypořádal s námitkou o neurčitosti (vadnosti) výzvy. Uvedl vlastní znění výzvy a poukázal na její nedostatečnou konkrétnost. Nicméně uzavřel, že vadnost právního aktu (existujícího) může být zhojena v dalším průběhu řízení, zejména tím, že si adresát tohoto aktu jeho obsah správně vyloží. Poukázal na to, že tak se stalo právě v daném případě, kdy stěžovatelka na výzvu reagovala a předložila požadované daňové doklady; poté již správce daně adresoval stěžovatelce další výzvy, a to zcela konkrétní. Nedošlo tedy ani ke konkludentnímu vyměření daně, neboť výzva vyvolala právní následky, přiměla stěžovatelku k reakci a umožnila tak správci daně seznámit se s daňovými doklady a poté přesně formulovat další požadavky (výzvy). Nejvyšší správní soud uvedl, že nekonkrétní první výzvou nebyla stěžovatelce způsobena újma, neboť stěžovatelka, ač měla možnost doložit svá tvrzení (další výzvy byly již zcela konkrétní), neučinila tak a neunesla důkazní břemeno. Námitka stěžovatelky o "obejití" povinnosti provést místní šetření byla Nejvyšším správním soudem označena za nejasnou s tím, že je na správci daně, jaký postup (při současném zachování práv) v daňovém řízení zvolí. Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem pak byla shledána zcela nedůvodnou s tím, že z rozhodnutí tohoto orgánu zcela srozumitelně vyplývá, v jakém rozsahu byl platební výměr změněn a v jakém zůstal nedotčen.
Vedle stručného popisu průběhu předchozích řízení u správních soudů, zopakování části stěžovatelčiny kasační stížnosti, týkající se námitky o nicotnosti výzvy, a uvedení pasáží napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, vztahujících se k námitkám o nicotnosti výzvy a o vadě výzvy - její nekonkrétnosti, a dále týkajících se vysvětlení rozdílu mezi neplatností a nicotností aktu (vč. odkazu na judikát č. 793/2006 Sb. NSS), stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla pouze dvě námitky.
V první uvedla, že Nejvyšší správní soud se nevypořádal s jejím tvrzením, že správce daně v okamžiku vydání výzvy k odstranění pochybností (§43 odst. 1 daňového řádu) neměl žádné pochybnosti, neexistoval skutkový základ a tedy jeho projev vůle k takovému rozhodnutí dospět. Tímto postupem správce daně navíc "obešel" místní šetření dle §15 daňového řádu. Stěžovatelka zde, stejně jako v kasační stížnosti, poukázala na obsah odůvodnění rozhodnutí správce daně.
Ve druhé námitce stěžovatelka uvedla, že neplatné rozhodnutí v daňovém řízení nevyvolává právní účinky (§32 odst. 7 daňového řádu). K tomu uvedla, s odkazem na judikát č. 793/2006 Sb. NSS, že "platební výměr, postrádající některou ze základních náležitostí ,může podle okolností být buď platný, nebo neplatný ve smyslu §32 odst. 7 daňového řádu; je-li neplatný, potom může být buď nezákonný pro nepřezkoumatelnost nebo pro jiné vady řízení, nebo dokonce nicotný, dosahují-li jeho vady takové intenzity, že již o správním aktu vůbec nelze hovořit". Na to uvedla, že i v takových případech má, dle stěžovatelky, platit poslední věta §32 odst. 7 daňového řádu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud má na rozdíl od stěžovatelky za to, že Nejvyšší správní soud se s její námitkou, týkající se nicotnosti výzvy (neexistence pochybností správce daně), řádně vypořádal. Stejně tak se stručně, avšak dostatečně a srozumitelně, vyjádřil k její námitce o "obejití" místního šetření. Námitky předestřené v ústavní stížnosti stěžovatelka uváděla již v kasační stížnosti, v ústavní stížnosti je nijak dále nerozvedla a pouze je zopakovala. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší správní soud porušil stěžovatelčina ústavně zaručená práva (že by postupoval libovolně, nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, neústavně interpretoval a aplikoval právní předpis), se závěry Nejvyššího správního soudu se ztotožňuje a odkazuje proto na velmi podrobné a srozumitelné odůvodnění napadeného rozsudku.
Stejně tak ohledně námitky, že výzva nemohla vyvolat právní účinky, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud se k vadám výzvy (její nekonkrétnosti) a jejich možné nápravě v průběhu dalšího řízení (zde správné vyložení aktu adresátem a jeho odpovídající reakce), jakož i k otázce nicotnosti a neplatnosti právního aktu, velmi podrobně a srozumitelně vyjádřil. Ústavní soud ani zde neshledal porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, proto ani tuto námitku stěžovatelky nepovažuje za důvodnou.
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud konstatuje, že v dané věci neshledal porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2007
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu