ECLI:CZ:US:2007:3.US.1084.07.1
sp. zn. III. ÚS 1084/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 1. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti D. S., zastoupené Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem 434 01 Most, SNP 1872, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. 56 Co 338/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 4 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 1 Ústavy ČR, rozsudek Krajského soudu v Plzni v záhlaví označený, vydaný v řízení o úpravu poměrů k nezletilé K. S. na dobu před i po rozvodu manželství jejích rodičů, a domáhá se jeho zrušení.
V důvodech ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně rozvádí, v čem konkrétně porušení shora označených norem spatřuje. Odvolacímu soudu vytýká, že se omezil jen na konstatování závěrů jednotlivých znaleckých posudků, aniž se vyrovnal s rozpory mezi nimi a s existencí dalších důkazů, které byly v řízení provedeny. Své rozhodnutí opřel o v pořadí druhý znalecký posudek, nevypořádal se však s extrémně protichůdnými závěry obou posudků a omezil se na konstatování, že vycházel z doporučení znalců, z toho, že matka řešila neshody v manželství odstěhováním se do místa vzdáleného 150 km a z důkazů že nezjistil, že by s péčí o nezletilou vypomáhala otci jeho babička a rodiče. Podle stěžovatelky není zřejmé, z kterých závěrů, kterých znalců a proč soud vycházel a které závěry znalců a proč nerespektoval. Z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že otec pečuje o dceru sám bez pomoci a proč nevycházel ze svědeckých výpovědí, hovořících o značné výpomoci prababičky a rodičů otce jemu v péči o nezletilou. Nevypořádal se rovněž s existencí a obsahem průběžné zprávy o výsledku šetření ve věci výkonu sociálně právní ochrany nezl. K. a s vazbami na polorodé sourozence ani s doporučením znalce na co nejširší styk dítěte s rodičem, do jehož výchovy nebude svěřeno, ani se závěrem této znalkyně o ambivalentním postoji otce ke styku nezletilé s matkou, což by do budoucna mohlo být rizikovým faktorem. Pokud odvolací soud dospěl oproti rozhodnutí soudu I. stupně k rozdílnému právnímu názoru, který vyústil v opačné rozhodnutí, měl se vypořádat se všemi hledisky, která byla v posuzovaném případě relevantní a uceleně posoudit okolnosti, jež v řízení vyšly najevo. Vzhledem ke skutečnosti, že takto nepostupoval, nevymezil jasným a přezkoumatelným způsobem rámec, v němž se jeho volná úvaha pohybovala a kriteria jeho posouzení nejsou patrná z provedeného dokazování ani z odůvodnění napadeného rozsudku. Pominul také zájem nezletilé, které by se mělo dostat při jejím vývinu toho nejlepšího, pominul riziko psychického poškození nezletilé, které vyplývá z prvého posudku a nezkoumal věc z hlediska jejího zájmu, když tato je vázána citovými vazbami na svoje polorodé sourozence v péči matky. Porušení čl. 4 odst. 1 Listiny spatřuje pak stěžovatelka v tom, že odvolací soud uložil jí a otci dítěte povinnost zaplatit státu náklady znalečného v částce 13.880,-Kč, ačkoliv stěžovatelka podala odvolání proti rozhodnutím soudu o přiznání znalečného znalkyni K. i znalci K., který nebyl soudem nikdy ustanoven. Jediným ustanoveným znalcem byla doc. PhDr. K., která však nikdy nepožádala o souhlas s přibráním konzultanta a tento tedy nemá nárok na přiznání znalečného, neboť znalcem v této věci ustanoven nebyl. Stěžovatelce tak nelze ukládat povinnost hradit náklady státu, když v jejím případě nebylo dosud o jejím odvolání proti výši znalečného rozhodnuto. Z těchto v ústavní stížnosti blíže rozvedených důvodů domáhá se stěžovatelka zrušení napadeného rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 18 Nc 2045/2004 je patrno, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl ve věci úpravy poměrů k nezletilé dceři stěžovatelky K. před i po rozvodu manželství rodičů změněn rozsudek soudu I. stupně tak, že nezl. K. byla pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů svěřena do výchovy otce, matce – stěžovatelce bylo vyměřeno výživné a stanoveny podmínky jeho placení a zároveň byl upraven její styk s nezletilou, žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a oběma rodičům byla stanovena povinnost zaplatit státu zálohované náklady řízení, každému v částce 13.880,- Kč. Odvolací soud v podrobném zdůvodnění svého rozhodnutí, poté co řízení doplnil revizním znaleckým posudkem a výslechem znalkyně i jejího konzultanta, rozvedl důvody, které ho vedly ke změně rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž zdůraznil - v souladu se závěrem revizního znaleckého posudku, který za stavu, kdy v daném případě by byla nejvhodnější střídavá péče obou rodičů, jež však nepřichází v úvahu (vzdálenost bydliště obou rodičů), považoval za nejrealističtější řešení ponechání dítěte ve stávajícím výchovném prostředí za podmínky co nejširšího možného styku s matkou - požadavek stálosti výchovného prostředí v péči otce, u kterého nezletilá žije již od listopadu 2004, je zde spokojena a řádně prospívá. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud reagoval i na poukaz matky na vazbu nezl. dcery na polorodé sourozence a upozornil také otce nezletilé na nutnost dodržovat stanovený styk dítěte s matkou s tím, že v opačném případě by připadalo v úvahu přehodnocení situace a případně i změna výchovného prostředí dítěte. Pokud jde o náhradu nákladů řízení zálohovaných státem - znalečné vyplacené znalkyni Doc. PhDr. J. K. a MUDr. J. K. - odůvodnil soud tento výrok o povinnosti obou rodičů nahradit státu uvedené náklady každý jednou polovinou ust. §148 odst. 1 o. s. ř. Z obsahu spisu dále plyne, že znalečné bylo přiznáno odvolacím soudem ustanovené znalkyni usnesením uvedeného soudu ze dne 12. 2. 2007 ve výši 17.150,- Kč a MUDr. K., konzultantu se souhlasem soudu znalkyní přibranému (č. l. 315), usnesením téhož soudu ze dne 12. 2. 2007 ve výši 10.610,- Kč. Proti oběma těmto usnesením o určení znalečného podala stěžovatelka odvolání, o němž Vrchní soud v Praze, jemuž byl spis k rozhodnutí o podaném odvolání Krajským soudem v Plzni předložen, dosud nerozhodl.
Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem připojeného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná.
Stěžovatelka porušení ústavně zaručených základních práv shora označených spatřuje v podstatě v tom, že odvolací soud svůj rozsudek řádně neodůvodnil, neboť z něj podle ní nevyplývá na základě jakých skutkových zjištění došel k právním závěrům v něm uvedeným ani jakými úvahami byl při hodnocení důkazů veden, domnívá se také, že právní závěry odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a ani z nich nevyplývají. Tento názor stěžovatelky však Ústavní soud nesdílí. Odvolací soud v podrobném zdůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, z jakých důvodů rozsudek soudu I. stupně o výchově nezletilé dcery stěžovatelky a navazující výroky o výživě a styku změnil. Objasnil proč nařídil ve věci revizní znalecký posudek i to, proč se jeho doporučením řídil. Skutečnosti neodpovídá tvrzení stěžovatelky, o „extrémně protichůdných závěrech“ obou posudků, neboť revizní znalecký posudek výslovně konstatoval správnost původního posudku, na rozdíl od jeho závěrů však musel brát v úvahu, což pak také učinil i soud odvolací, nastalý časový posun, kdy s ohledem na délku pobytu dítěte u otce (do jehož péče bylo svěřeno rozhodnutím soudu na základě předběžného opatření po odstěhování se matky ze společného bydliště), došlo k větší fixaci dítěte na prostředí u otce. Revizní znalkyně také ve své výpovědi výslovně uvedla, že doporučené řešení - svěření dcery do výchovy otce - je „nejlepší ze špatných řešení“, neboť pokud neexistuje shoda rodičů na výchově nezletilé, musí se vytvořit taková situace, aby byla nejvhodnější pro nezletilou. Uvedeným doporučením se také odvolací soud při svém rozhodování, jak také v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, řídil. Z jeho rozhodnutí je patrno, že při svém rozhodování měl na paměti především dominantní ustanovení Úmluvy o právech dítěte, a to jeho čl. 3, v jehož odstavci prvém se stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonnými orgány. Na zdůvodnění jeho rozhodnutí, zdůrazňující právě zájem nezl. K., která v prostředí otce řádně prospívá a je v něm spokojena, tak lze zcela odkázat se závěrem, že porušení shora označených ústavně zaručených práv v daném případě Ústavním soudem shledáno nebylo. Takové porušení nebylo shledáno ani v poměru k výroku napadeného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zálohovaných státem. V tomto směru sice možno soudu vytknout, že v uvedeném výroku - s ohledem na stěžovatelkou podané odvolání proti přiznání znalečného - se měl omezit pouze na stanovení poměru povinnosti rodičů vynaložené náklady státu uhradit s tím, že přesné vyčíslení částky mělo být vyhrazeno samostatnému usnesení (§155 odst. 1 o. s. ř.), sama tato výhrada však zásah Ústavního soudu opodstatnit nemohla. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že výrok o povinnosti nahradit státu znalečné bude třeba interpretovat v návaznosti a v souvislosti s budoucím rozhodnutím příslušného soudu o stěžovatelkou podaných opravných prostředcích proti rozhodnutím o určení znalečného.
Ústavní soud tak uzavírá, že z důvodů shora uvedených zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky v daném případě neshledal, a proto její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu