ECLI:CZ:US:2007:3.US.1116.07.1
sp. zn. III. ÚS 1116/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P. zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem v Hradci Králové, Dlouhá 104, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 4 Tz 170/2006, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 2 T 147/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 30. 4. 2007, doplněnou podáním ze dne 11. 6. 2007, se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložené kopie usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 4 Tz 170/2006, a kopie stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona (datované 28. 11. 2006, čj. 1092/2006-ODS-SPZ), Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 2 T 31/2004, byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu podvodu a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Proti rozsudku nebylo podáno odvolání, nabyl právní moci dne 26. 5. 2004.
V rozsahu výroku o trestu povolil Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. Nt 607/2004, obnovu řízení vedeného pod sp. zn. 2 T 31/2004 a zrušil výrok o trestu v rozsudku v této trestní věci. Trestní věc (obnovené řízení) zaevidoval jako sp. zn. 2 T 147/2004 (důvodem obnovy řízení v rozsahu výroku o trestu byl proti stěžovateli vydaný odsuzující rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 8 T 379/2003, pro trestný čin zpronevěry, tedy nutnost uložení souhrnného trestu).
Rozsudkem ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 2 T 147/2004, Okresní soud v Kutné Hoře, při nezměněném výroku o vině (pokus trestného činu podvodu), uložil stěžovateli souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 8 T 379/2003. Rozsudek ve věci 2 T 147/2004 nabyl právní moci vyhlášením dne 11. 11. 2004.
Tento výrok o trestu, jakož i výrok o trestu ve věci Okresního soudu v Benešově sp. zn. 8 T 379/2003, byl následně zrušen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 18 T 9/2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 8 To 72/2005, při ukládání souhrnného trestu v trestní věci u něj vedené, ve které byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy a trestným činem nedovoleného ozbrojování (ze své evidence Ústavní soud zjistil, že v této další trestní věci byla podána ústavní stížnost vedená pod sp. zn. III. ÚS 469/06, která byla dne 20. 12. 2006 odmítnuta z důvodu neodstranění vad a podání ústavní stížnosti po lhůtě od doručení rozhodnutí dovolacího soudu).
Proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 2 T 31/2004, podal ministr spravedlnosti dne 5. 12. 2006 stížnost pro porušení zákona s odůvodněním, že stěžovatel se z objektivního hlediska nemohl dopustit podvodného jednání (soud se nezabýval otázkou, zda byla kupní smlouva uzavřena v souladu se zákonem a zda byla platná, resp. byla absolutně neplatná, stěžovatel nepřestal být vlastníkem nemovitosti, proto se nemohl ani dopustit trestního činu podvodu, kdy by prodával cizí nemovitost). Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 4 Tz 170/2006, tak, že stížnost pro porušení zákona zamítl.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak zčásti není, neboť ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém je požadováno zrušení rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 2 T 147/2004, podána opožděně.
Řízení o stížnosti pro porušení zákona je řízením samostatným, proto je rozhodnutí v něm učiněné, v souladu s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu, zkoumáno co do způsobilosti zasáhnout do základních práv stěžovatele i v řízení o ústavní stížnosti samostatně, bez přímého propojení s rozhodnutími přijatými v původním řízení (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 287/04 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 35, č. 174, str. 331). Ústavní soud tedy není v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona oprávněn přezkoumávat celé trestní řízení, v němž bylo rozhodováno o vině stěžovatele, ale pouze vlastní řízení o stížnosti pro porušení zákona. Toto pravidlo vyplývá z ustanovení §72 odst. 3 ZÚS, které stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost může stěžovatel podat poté, co neuspěl se svými námitkami před prvoinstančním a odvolacím, případně též dovolacím soudem. K tomu je mu v ZÚS poskytnuta uvedená lhůta. Pokud stěžovatel svého práva nevyužije a ústavní stížnost nepodá (což stěžovatel neučinil), nelze nevyužití práva na podání ústavní stížnosti reparovat v rámci řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, a až v tomto řízení dodatečně poukazovat na chyby, jimiž v minulosti mělo být zatíženo rozhodování obecných soudů.
V posuzované věci byl napadený rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 2 T 147/2004, doručen stěžovateli dne 1. 12. 2004 (jeho obhájci dne 26. 11. 2004), právní moci nabyl vyhlášením dne 11. 11. 2004 (viz č. l. 10 spisu Ústavního soudu). Lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku tedy evidentně uplynula již předtím, než stěžovatel podal dne 3. 5. 2007 ústavní stížnost. V části týkající se prvostupňového rozsudku je tedy ústavní stížnost podána po lhůtě, proto Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 1 písm. b) ZÚS a v tomto rozsahu ústavní stížnost pro opožděnost odmítl.
Dále stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 4 Tz 170/2006, kterým byla zamítnuta stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona ve věci vedené Okresním soudem v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 31/2004. Stěžovatel namítl (obdobně jako ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona) pochybení prvostupňového soudu při hodnocení listinného důkazu - kupní smlouvy. Uvedl, že soud neřešil jako předběžnou otázku, zda je smlouva v souladu se zákonem a zda došlo platně k prodeji stěžovatelovy nemovitosti. Konstatoval, že vzhledem k tomu, že byl a stále je vlastníkem nemovitosti (poukázal na rozsudek občanskoprávního soudu o určení vlastnictví k nemovitosti), nemohl se dopustit trestného činu podvodu. Prvostupňový ani Nejvyšší soud se tak, dle stěžovatele, nezabývaly subjektivní a objektivní stránkou trestného činu podvodu.
Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti musel mít Ústavní soud na paměti, že stížnost pro porušení zákona představuje mimořádný opravný prostředek trestního procesu, jenž není v dispozici stěžovatele, z čehož vyplývají určitá omezení přezkumné pravomoci Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 287/04 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 35, č. 174, str. 331). Ústavní soud nadto poznamenává, že jakožto orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat faktickou správnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, a zásadně není v jeho kompetenci hodnocení právních závěrů tohoto nejvyššího orgánu soustavy obecných soudů. V rámci řízení, jehož vyústěním bylo napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, může proto Ústavní soud pouze přezkoumat, zda v něm nebylo porušeno některé základní právo stěžovatele, zejména právo na spravedlivý proces; je tedy oprávněn toliko zkoumat, zda se Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vyrovnal se všemi námitkami, jež ministr spravedlnosti vznesl proti předchozímu rozhodnutí a průběhu jemu předcházejícího trestního řízení.
Při přezkoumání napadeného usnesení Ústavní soud neshledal žádný důvod, jenž by ospravedlňoval jeho kasační zásah. Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že se Nejvyšší soud vypořádal se všemi ve stížnosti vznesenými námitkami, v dostatečné míře dal najevo, jakými úvahami se řídil, a jeho závěry nepostrádají přesvědčivou a logicky konzistentní základnu (pro danou věc zcela dostatečně a srozumitelně vysvětlil problematiku pokusu trestného činu a pozitivního skutkového omylu, a ve spojení s tím pak transparentně a logicky odůvodnil závěr o vině stěžovatele, resp. o neztotožnění se s tvrzením, že se stěžovatel nemohl pokusu daného podvodného jednání dopustit); Ústavní soud přitom není oprávněn polemizovat se samotným závěrem, a námitku stěžovatele směřující proti tomuto závěru považovat z pohledu důvodnosti ústavní stížnosti za relevantní. Rovněž v procesním postupu nelze Nejvyššímu soudu vytknout pochybení, jímž by došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Část ústavní stížnosti, napadající usnesení Nejvyššího soudu, tedy Ústavní soud dle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu