ECLI:CZ:US:2007:3.US.1154.07.1
sp. zn. III. ÚS 1154/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 1. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem 128 00 Praha 2, Na Slupi 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 28 Cdo 1802/2006 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 16 Co 288/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížnosti napadá s tvrzením porušení ústavně zaručených práv v záhlaví označená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze a domáhá se jejich zrušení.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu připojené přílohy - rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 28 Cdo 1802/2006 - bylo toto vydáno v řízení o žalobě stěžovatele, kterou podal společně s manželkou proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek Havanská 3/491 v Praze 7, o oprávnění žalobců osadit schodiště v domě madlem a o zaplacení částky 38.283,-Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 2. 2002 č. j. 26 C 203/2001-29 bylo rozhodnuto tak, že žalobci jsou oprávněni provést za daných podmínek osazení schodišťového dřevěného madla ukotveného v ocelové konstrukci v domě č. p. 491, v ulici Havanská 3, Praha 7. V části domáhající se stanovení povinnosti žalovanému uhradit žalobcům náklady spojené se zřízením madla byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, změnil uvedený rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl v celém rozsahu, neboť dospěl k závěru, že byla nesprávně posouzena otázka pasivní legitimace (dle jeho názoru měli být totiž žalováni vlastníci jednotek, nikoli samo společenství vlastníků).
Dovolání podanému stěžovatelem proti uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím ze dne 30. 6. 2004 nevyhověl, toto jeho rozhodnutí však Ústavní soud nálezem ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 646/04 k ústavní stížnosti podané stěžovatelem zrušil a zrušil zároveň i rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť podle jeho názoru jmenované soudy tím, že nesprávně posoudily pasivní legitimaci žalovaného (stěžovateli žalované společenství vlastníků považoval Ústavní soud za pasivně legitimované) a odmítly se tak věcí meritorně zabývat, upřely stěžovateli právo domáhat se svého nároku u soudu. Poté znovu ve sporu rozhodoval Městský soud v Praze, který s ohledem na skutečnost, že stěžovatel po smrti své manželky (druhé žalobkyně, s ohledem na jejíž zdravotní stav vyvstala nutnost osazení madla) vzal zcela žalobu zpět a po souhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek soudu I. stupně zrušil, řízení zastavil a stěžovateli stanovil povinnost nahradit žalovanému Společenství vlastníků náklady řízení před soudem I. stupně v částce 42.085,- Kč. Své rozhodnutí o nákladech řízení v poměru k té části žaloby, v níž bylo požadováno zaplacení částky 38.283,- Kč jako nákladů na osazení madla, odůvodnil ust. §146 odst. 2 o. s. ř., neboť vycházel z názoru, že tím, že byla žaloba vzata zpět, stěžovatel z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a ohledně nákladů řízení vztahujících se k samotnému návrhu na "osazení schodišťového madla" použil, s ohledem na důvod uplatnění žaloby, tj. vážný zdravotní stav původní žalobkyně a skutečnost vedoucí ke zpětvzetí žaloby - její úmrtí, ustanovení §150 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel opět dovolání, jímž se domáhal zrušení usnesení odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení. Měl za to, že jeho dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jako dovolací důvod uplatnil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Toto dovolání bylo dovolacím soudem podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. ústavní stížností napadeným rozhodnutím jako nepřípustné odmítnuto. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud i s odkazem na svou dřívější judikaturu vysvětlil, že dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné, neboť podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné pouze proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé a ust. §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení nezakládají.
Proti těmto dvěma rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel podrobně rekapituluje průběh celého předcházejícího řízení před obecnými soudy, rozvádí své argumenty k porušení základních práv, k němuž podle jeho názoru došlo (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6, 8, 13 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), z nichž však některé nemají bezprostřední vztah k petitem napadeným rozhodnutím. V souvislosti s naléhavostí věci, danou vážným zdravotním stavem žalobkyně, vznáší výhrady k nesprávnému rozhodování obecných soudů v otázce pasivní legitimace žalovaného a délce celého řízení, poukazuje na jeho morální a společenský aspekt a zejména také zdůrazňuje dřívější rozhodnutí Ústavního soudu, který zjistil, že obecné soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatele a jeho manželky tím, že v důsledku nesprávného posouzení pasivní legitimace žalovaného se odmítly žalobou uplatněným nárokem meritorně zabývat. Dovozuje pak, že rozhodnutí dovolacího soudu nesplňuje požadavky spravedlivého, nezávislého a nestranného řízení, nýbrž je excesivním popřením práva stěžovatele na soudní ochranu. Z rozhodnutí dovolacího soudu podle něj plyne, že Nejvyšší soud se necítil vázán Ústavou ČR ani Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, když věc stěžovatele v otázce nákladů soudem zmařeného řízení nepředložil k posouzení Ústavnímu soudu. Při respektování zásady "soud zná právo" nemůže být závažné procesní pochybení vykládáno ve prospěch odvolacího a dovolacího soudu. Odvolací i dovolací soud měl podle něj zmírnit tvrdost zákona za použití ústavních předpisů a mezinárodních smluv a tím by také dal Ústavnímu soudu příležitost ovlivňovat postoj laické veřejnosti jako celku ve vztahu k handicapovaným osobám. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů navrhl zrušení obou napadených rozhodnutí.
Ústavní soud, vázán petitem ústavní stížnosti, se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť, jak bude dále uvedeno, pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutím soudu odvolacího. Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Jmenovaný soud se tentokrát samotným meritem věci nezabýval, neboť dovolání stěžovatele nepovažoval za přípustné. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí dostatečně vysvětlil, že podmínky přípustnosti dovolání stěžovatele nejsou splněny, když jeho dovolání směřovalo jen do výroku o nákladech řízení. Na odůvodnění jeho rozhodnutí, které Ústavní soud považuje za ústavně konformní, vycházející s příslušných procesních předpisů, lze odkázat. Dovolacímu soudu nelze vytýkat ani to, že věc nepostoupil Ústavnímu soudu. V tomto směru stěžovatel ani nespecifikuje z důvodů posouzení ústavnosti kterého procesního ustanovení tak měl jmenovaný soud učinit. Navíc třeba uvést, že stěžovatel ve svých úvahách o protiústavním rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, vycházejících z předpokladu jejich nesprávného rozhodování v otázce pasivní legitimace a délky trvání řízení tak jimi zaviněné, v podstatě přehlíží, že tyto důvody (které by eventuelně mohly mít význam při posuzování odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb.) nelze v rámci rozhodování o nákladech řízení přičítat k tíži druhé straně sporu. Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do práv stěžovatele zaručovaných shora označenými články Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod samotným rozhodnutím dovolacího soudu neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Pokud pak jde o rozhodnutí soudu odvolacího, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti němu směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, kdy dovolací soud vycházející z procesních předpisů přípustnosti dovolání se týkajících prostor pro své "uvážení" zjevně neměl, v daném případě splněna není. Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo nutno podle ust. §72 odst. 3 cit. zák. 60 denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 4. 5. 2007 nebyla tato zákonná lhůta stěžovatelem evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v záhlaví označenému podle §43 odst. 1 písm. b) cit. zák. odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu