ECLI:CZ:US:2007:3.US.1186.07.1
sp. zn. III. ÚS 1186/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. srpna 2007 soudcem zpravodajem Janem Musilem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci návrhu T. M., právně zastoupeného JUDr. Martinem Mičke, advokátem, se sídlem Na Beránce 2, 160 00 Praha 6, proti postupu Městského úřadu Mariánské Lázně ve věci č. j. 1968/60-Dr Sk-104/60, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným u Ústavního soudu dne 10. května 2007 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zakázal Městskému úřadu Mariánské Lázně pokračovat v průtazích ve věci vedené pod č. j. 1968/60-Dr Sk-104/60 a přikázal mu věc předložit k rozhodnutí odvolacímu orgánu. Dosavadní průtahy a postup městského úřadu dle jeho názoru zasahují do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").
Stěžovatel se u výše uvedeného městského úřadu domáhá vyřízení odvolání do správního rozhodnutí vydaného dne 19. 4. 1960 někdejším finančním odborem rady Městského národního výboru Mariánské Lázně, které právní předchůdkyně stěžovatele paní M. K., dle jeho tvrzení, osobně podala do podatelny tohoto orgánu dne 30. 4. 1960.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo uvedeným rozhodnutím finančního odboru rady MNV dne 19. 4. 1960 rozhodnuto o tom, že se nemovitost č. p. 314 v Mariánských Lázních, tř. ČSA, lázeňský dům ,,Mentone" převádí do socialistického vlastnictví, a to podle §5 tehdy platného vlád. nař. č. 15/1959 Sb. a §11 tehdy platné vyhlášky č. 58/1959 Ú. l., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že postup, který tehdejší MNV zvolil, lze označit za nezákonný i z hlediska předpisů platných v roce 1960 a uvedené rozhodnutí lze dle jeho názoru považovat za nevykonatelné a nepravomocné. Uvedené rozhodnutí MNV nebylo dle tvrzení stěžovatele nikdy paní K. jako účastnici řízení doručeno, ale finanční odbor rady MNV je nesprávně zaslal k rukám jejího manžela, pana R. K., čímž bylo porušeno ust. §26 tehdy platného správního řádu. Proto do rozhodnutí o vyvlastnění nemovitosti podali odvolání jak pan R. K., tak i paní M. K. Dle tvrzení stěžovatele však nadřízený správní orgán odvolání paní K. ignoroval, přestože bylo prokazatelně podáno. Tuto skutečnost stěžovatel dokládá fotokopií přípisu datovaného dne 29. 4. 1960 s podpisem paní K. a podacím razítkem tehdejšího MNV. Jak však stěžovatel uvádí, odvolací orgán do dne podání ústavní stížnosti o uvedeném odvolání nerozhodl. Stěžovatel dále upozorňuje na další nedostatky postupu tehdejších orgánů, jím tvrzené chyby ve výroku a v nesprávném označení katastrálního území. Dle názoru stěžovatele je uvedené rozhodnutí paaktem a nemohlo způsobit žádné právní následky, provedený zápis v pozemkových knihách ve prospěch československého státu byl nezákonný a paní M. K. zůstala vlastníkem předmětné nemovitosti.
Stěžovatel se v dané věci obracel opakovaně na Městský úřad Mariánské Lázně. Jak Ústavní soud zjistil z příloh ústavní stížnosti, starosta města Mariánské Lázně sdělil dopisem ze dne 26. 11. 2003 stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, že k dispozici nejsou dostatečné podklady, na jejichž základě by bylo lze učinit jednoznačný právní závěr a ve věci je řada pochybností. Není především doloženo, že odvolání paní K., podané 30. 4. 1960 na MNV v Mariánských Lázních, skutečně nebylo vyřízeno. Starosta města dále zdůrazňuje, že je třeba mít na zřeteli otázku vydržení vlastnictví ve smyslu §134 obč. zák., neboť i kdyby vyvlastňovací rozhodnutí z roku 1960 bylo neplatné, resp. nulitní, bylo by třeba zkoumat oprávněnost držby ze strany města Mariánské Lázně a ze strany právního předchůdce města, tj. státu. V dalším dopise ze dne 14. 6. 2004 starosta města stěžovatele upozorňuje, že ve věci nelze vést další řízení bez spisového materiálu, který však z listin předložených stěžovatelem nelze zpětně rekonstruovat, a to i vzhledem k řadě rozporů v jejich obsahu. Starosta města odkazuje stěžovatele na řízení před obecnými soudy a konstatuje, že bez pravomocného soudního rozhodnutí město nevydá majetek, který vlastní a který spravuje.
Ústavní soud vyzval ve smyslu §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu") Městský úřad v Mariánských Lázních, aby se k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti vyjádřil, účastník však možnosti k vyjádření ve stanovené lhůtě nevyužil.
II.
Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti je nepřípustný.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je ovšem její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv stěžovatelů až v okamžiku, kdy již ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
K ochraně před nečinností orgánu veřejné správy, v tomto případě městského úřadu, má stěžovatel k dispozici jednak podnět nadřízenému správnímu orgánu (tzn. Krajskému úřadu v Karlových Varech - viz §178 odst. 2 věta první správního řádu), a to k postupu podle §80 platného správního řádu. Pro případ, že by již stěžovatel bezvýsledně vyčerpal prostředky, které právní řád nabízí na ochranu proti nečinnosti orgánů veřejné správy, může se stěžovatel domáhat žalobou podle §79 a násl. soudního řádu správního, aby obecný soud v rámci správního soudnictví uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé. Dalším prostředkem ochrany práva, pokud jde o postavení vlastnických práv najisto, je i určovací žaloba v občanském soudním řízení.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel doposud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytoval, a nebyl dán žádný z důvodů pro aplikaci výjimky ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2007
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj