ECLI:CZ:US:2007:3.US.1215.07.1
sp. zn. III. ÚS 1215/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Bláhou, advokátem AK se sídlem Poděbradova 54, Lomnice nad Popelkou, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Chomutově ze dne 27. 3. 1998 č. j. 31495/98/182911/0410, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2003 č. j. 13506-3/110/98, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2004 č. j. 15 Ca 3/2004-43, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006 č. j. 7 Afs 86/2005-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 5. 2007, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 17. 5. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Finančního úřadu v Chomutově ze dne 27. 3. 1998 č. j. 31495/98/182911/0410, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2003, č. j. 13506-3/110/98, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2004 č. j. 15 Ca 3/2004-43, jakož i rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006 č. j. 7 Afs 86/2005-133, a to pro porušení článku 36 odst. 2 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006 č. j. 7 Afs 86/2005-133 byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2004 č. j. 15 Ca 3/2004-43 a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že podaný návrh je nepřípustný.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V předmětné věci stěžovatel napadl ústavní stížností rozhodnutí Finančního úřadu v Chomutově ze dne 27. 3. 1998 č. j. 31495/98/182911/0410, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2003 č. j. 13506-3/110/98, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2004 č. j. 15 Ca 3/2004-43 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006 č. j. 7 Afs 86/2005-133, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2004 č. j. 15 Ca 3/2004-43 a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Ve věci tedy bude před krajským soudem probíhat další řízení, ve kterém bude mít stěžovatel možnost svá procesní práva, včetně v ústavní stížnosti obsažených námitek, v plné míře uplatnit. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem, že ke zhojení tvrzeného zásahu do jeho ústavně zaručených práv nemůže dojít v řízení před krajským soudem. Krajský soud v Ústí nad Labem za tohoto procesního stavu musí vydat rozhodnutí nové. V dané fázi řízení tedy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a ústavní stížnost je v tomto okamžiku nepřípustná.
Před krajským soudem probíhá další řízení, v jehož rámci se stěžovatel může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, a není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i v rozporu s principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí krajského soudu, popř. do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v případě upraveném v ust. §104 odst. 3 písm. a) věta druhá soudního řádu správního.
Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím krajského soudu, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí obecných soudů, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a žaloby ve správním soudnictví, k němuž však není důvodu. Rozhodnutí krajského soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je v dané chvíli předčasné.
Teprve poté, co řízení bude pravomocně skončeno - a tedy po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv - může případně stěžovatel za podmínek stanovených zákonem podat novou ústavní stížnost a domáhat se tak ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud proto (veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh nepřípustný, neboť za dané procesní situace neshledal splnění podmínek pro postup dle ust. §75 odst. 2 cit. zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2007
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj