ECLI:CZ:US:2007:3.US.122.07.1
sp. zn. III. ÚS 122/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. května 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. Š., právně zastoupeného Mgr. Z. Č., proti usnesení Policie ČR, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu SKPV, Hradec Králové ze dne 23. 10. 2006 pod ČTS: ÚOOZ-91/V7-2006, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. 1 KZV 64/2006, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2006 sp. zn. 0 Nt 786/2006, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2006 sp. zn. 11 To 498/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí blíže označených v záhlaví, a to pro porušení jeho práv garantovaných článkem 8 odst. 2 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo v záhlaví uvedeným policejním orgánem vydáno napadené usnesení ve smyslu §160 odst. 1 trestního řádu o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro trestné činy loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákona, nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b) tr. zákona a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupkyně napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou odmítla. Zároveň byl stěžovatel v záhlaví uvedeným usnesením okresního soudu vzat do vazby z důvodů podle §67 písm. a), b), c) tr řádu. Ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodnutí soudu prvého stupně zrušeno a nově rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby toliko podle ust. §67 písm. a) a c) tr. řádu.
Uvedených trestných činů se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tím, že po dohodě a vzájemném rozdělení úkolů s dalšími obviněnými vešel spolu s jedním z nich do pobočky Komerční banky a. s. v Polici nad Metují, kde si pod pohrůžkou použití zbraně vynutili na zaměstnankyních vydání finanční hotovosti ve výši minimálně 500.000,- Kč. U dalších loupežných útoků organizované skupiny, uvedených pod body 2) a 3) napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání, měl stěžovatel vytipovat vhodný objekt, poskytnout nezbytné informace a obstarat plynové pistole ke spáchání loupežných přepadení, jichž se sám osobně neúčastnil.
Stěžovatel porušení svých ústavním pořádkem zaručených práv spatřuje v tom, že Krajský soud v Hradci Králové své nové rozhodnutí o vzetí do vazby v rámci aplikace §67 tr. řádu pouze obecně odůvodnil výčtem svědeckých výpovědí a výsledky vykonaných domovních prohlídek a paušálním konstatováním, že všechny skutky, pro které bylo trestní stíhání zahájeno, mají znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody, že tyto trestné činy spáchal stěžovatel. Podstatnou okolností zpochybňující důvodnost uvalení vazby je podle stěžovatele ta skutečnost, že napadené usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele nesplňuje náležitosti vyplývající z ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu, neboť výrok s popisem skutku musí být vymezen u obviněného tak, aby nemohl být zaměněn s jiným trestným činem, zejména je třeba uvést místo a čas jeho spáchání, způsob jeho provedení, charakterizující jednání obviněného a zejména zavinění.
Dle stěžovatele z popsaného skutkového jednání v napadeném usnesení o zahájení trestního stíhání, zejména pod bodem 2), 3), nelze jednoznačně dovodit právní kvalifikaci skutkového jednání pro jednotlivé trestné činy, neboť není zřejmé, jakým jednáním a zejména v jakém časovém období měl stěžovatel naplnit uvedené skutkové podstaty. Stěžovatel cituje z napadeného usnesení policejního orgánu, z jehož skutkové věty vyplývá, že stěžovatel ad. 2) ...vytipoval objekt, poskytl nezbytné informace ke spáchání trestného činu a obstaral plynové pistole..., ad 3) ...vytipoval objekt a poskytl nezbytné informace ke spáchání trestného činu...Takto koncipovaná skutková jednání pod bodem 2), 3) dle názoru stěžovatele nevykazují všechny znaky skutkové podstaty v usnesení uvedených trestných činů, neboť chybí objektivní stránka trestného činu, zejména obligatorní znak ve formě jednání a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem trestného činu. Dále napadené usnesení dle stěžovatele postrádá popis zavinění stěžovatele, tzn. jeho úmysl spáchat trestný čin, pro který je trestní stíhání vedeno. Z výrokové části napadeného usnesení vyplývá, že se stěžovatel měl jednání dopustit v rámci organizované skupiny pachatelů, kteří se měli podílet na koordinaci a páchání násilné trestné činnosti, aniž by tato okolnost z jednotlivých skutkových jednání pod body 1), 2) a 3) vyplývala. Stěžovatel odkazuje na příslušnou judikaturu Ústavního soudu a konstatuje, že byl vzat do vazby v rozporu s ust. §67 tr. řádu, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání nemělo zákonný podklad.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Důvodnost a zákonnost trestního stíhání bude příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu řízení. Dále lze shrnout, že posouzení odůvodněnosti trestního stíhání soudem v rámci rozhodování o vazbě má rovněž ze samé své podstaty rámcový charakter. Pro odůvodnění tohoto rozhodnutí musí stačit obecné zjištění, že trestní stíhání je rozumně zdůvodněno dostatečným množstvím důkazů. Opačný výklad by v přípravném řízení ve svém důsledku prakticky znemožňoval rozhodování o vazbě ve složitějších trestních věcech, resp. rozhodování o vazbě by muselo nahrazovat rozhodování o vině trestným činem.
V projednávané věci Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal žádné z pochybení, jež stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá. Ústavní soud předně konstatuje, že argumentace stěžovatele není přiléhavá již vzhledem ke stěžovatelem zcela pomíjenému bodu 1) napadeného usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, podle nějž se měl stěžovatel jako hlavní přímý pachatel účastnit ozbrojeného přepadení bankovní pobočky. V tomto bodě je skutkový děj popsán zcela jasně a nelze na něj vztáhnout argumentaci stěžovatele, uvedenou v ústavní stížnosti.
Pokud jde o odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. o důvodnost trestního stíhání ve smyslu dovětku §67 tr. řádu a o argumentaci stěžovatele, že skutková jednání dalších útoků popsaná v usnesení o zahájení trestního stíhání nevykazují všechny znaky skutkové podstaty trestných činů, jež jsou stěžovateli kladeny za vinu, Ústavní soud připomíná, že v případě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona se nevyžaduje, aby každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jak je uvedena v trestním zákoně. Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob sice musí ve svém souhrnu vždy naplňovat znaky jednání v příslušné skutkové podstatě popsaného, avšak ke spáchání trestného činu ve spolupachatelství postačí, dopustí-li se pachatel jednoho z dílčích jednání, na která si spolupachatelé trestné jednání, předpokládané skutkovou postatou trestného činu, v rámci dělby úkolů rozdělili. K naplnění pojmu spolupachatelství stačí i částečné přispění, třeba v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. Šámal, P., Púry F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 91). Ve světle uvedených zásad je třeba nazírat i na otázku příčinné souvislosti mezi jednáním pachatele a zákonem předvídaným následkem trestného činu. Ze skutkových vět napadeného rozhodnutí jasně plyne, že stěžovatel měl svým jednáním přispět k porušení zájmů chráněných trestním zákonem.
Obdobně ustanovení o účastenství [viz §10 odst. 1 písm. a) až c) tr. zákona] rozšiřují dosah skutkových podstat jednotlivých trestných činů, tzn. že např. návodce či pomocník sám svým jednáním nenaplňuje celou skutkovou podstatu trestného činu, k jehož spáchání jeho návod či pomoc směřuje. Jedná se o obecné formy trestného činu (§89 odst. 1 tr. zákona). V projednávaném případě policejní orgán v napadeném usnesení dostatečným způsobem popsal jednání stěžovatele, které má charakter trestné součinnosti a bezprostředně přispívá k naplnění znaků konkrétních skutkových podstat trestných činů jinými osobami, jež jsou v napadeném rozhodnutí uvedeny, popř. se jedná o složky společné trestné činnosti.
Stejně tak je nedůvodná i námitka stěžovatele ohledně subjektivní stránky trestných činů, jichž se měl dopustit. Uvedl-li policejní orgán v napadeném rozhodnutí, že stěžovatel např. ,,vytipoval objekt, poskytl nezbytné informace ke spáchání trestného činu a obstaral plynové pistole", plyne ze samotné povahy takového jednání, že pachatel musel jednat v přímém úmyslu podílet se na spáchání trestného činu, přinejmenším jako pomocník dle ust. §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, resp. jako člen organizované skupiny několika osob. Bude úkolem dalšího řízení, aby byla přesněji zjištěna forma součinnosti stěžovatele na uvedených trestných činech a jeho podíl na jejich spáchání.
Ústavní soud rovněž neshledal žádných pochybení v případě napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové o vazbě stěžovatele. Toto usnesení je náležitě odůvodněno a vazební důvody podle §67 písm. a), c) tr. řádu jsou podepřeny konkrétními skutečnostmi, jež obecný soud zjistil ze spisového materiálu. Krajský soud se v případě vazby předstižné a vazby útěkové ztotožnil se závěry soudu prvého stupně, jež poukázal na důrazný trest, jímž je stěžovatel ohrožen a na výpověď spoluobviněného P., podle níž měla být trestná činnost pro stěžovatele podstatným zdrojem příjmů.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatoval, že napadená rozhodnutí nikterak nezasahují do ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatele a že je tudíž ústavní stížnost nutno mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu