ECLI:CZ:US:2007:3.US.1228.07.1
sp. zn. III. ÚS 1228/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. F., zastoupeného JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou v Ostravě, Sokolská tř. 22, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2007, čj. 7 To 139/2007-102, a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 4 T 153/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 2. 5. 2007 napadl stěžovatel usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 4 T 153/2006, kterým byl stěžovatel podle §71 odst. 4 a 6 trestního řádu ponechán ve vazbě, a to z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu, a jímž nebyl podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu přijat jeho písemný slib; dále napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2007, čj. 7 To 139/2007-102, kterým byla zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jeho stížnost proti citovanému usnesení soudu prvního stupně.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, konkrétně pak jeho práva dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jako důvod stěžovatel uvádí, že mu nebylo doručeno předvolání k veřejnému zasedání, jež se konalo dne 3. 4. 2007, a jeho obhájci bylo doručeno 2. 4. 2007; tím měl být porušen §233 odst. 2 trestního řádu, neboť on neudělil souhlas ke zkrácení lhůty k přípravě na toto veřejné zasedání. V důsledku toho mu nebyl poskytnut dostatečný čas k přípravě obhajoby. Pokud by dle stěžovatele neměl být daný úkon okresního soudu považován za veřejné zasedání, nýbrž za výslech, nebyl sepsaný protokol stěžovateli předložen k přečtení a podpisu, jak ukládá §95 trestního řádu. Ve vztahu k řízení před krajským soudem stěžovatel uvádí, že se nemohl o konání neveřejného zasedání dozvědět a účastnit se jej, přičemž vyslovuje názor, že právo být přítomen projednání své věci pro něj vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel také vytýká krajskému soudu, že o stížnosti rozhodoval již třetí den po doručení písemného vyhotovení usnesení soudu prvního stupně a neumožnil mu tak blíže odůvodnit svou stížnost. Dle stěžovatele i tímto postupem nebyl poskytnut dostatečný čas k přípravě obhajoby, přičemž zájem na urychlení řízení nelze nadřazovat nad práva zaručená ústavním pořádkem. Mělo dojít i k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se krajský soud nemohl zabývat vadou předchozího řízení, jak ji uvedl stěžovatel bezprostředně po vyhlášení usnesení okresního soudu ve své stížnosti. Pro tyto důvody stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem. Z tohoto důvodu zkoumal, zda se nejedná o návrh, který lze označit za zjevně neopodstatněný.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že nebyla dodržena lhůta ve smyslu §233 odst. 2 trestního řádu. Právem obviněného být slyšen, než je rozhodnuto o dalším trvání vazby, byť v souvislosti s rozhodováním soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě, se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60, vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.). V tomto nálezu se Ústavní soud také dotkl absence procesní úpravy stran příslušného výslechu a z jeho úvahy, rozvinuté dalšími rozhodnutími Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 12. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 449/05 a ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 770/05, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněna), vyplývá, že z práva být slyšen před vynesením rozhodnutí o prodloužení vazby nelze vyvozovat povinnost soudu konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení; účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného; jeho slyšení má tak především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná.
Pokud by Ústavní soud závěr, vycházející z uvedeného plenárního nálezu o povinnosti soudu vyslechnout obviněného před tím, než je rozhodováno o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, vztáhl i na rozhodování soudu podle §71 odst. 4 a 6 trestního zákona, musel by vycházet i z navazujících úvah a věc posuzovat výlučně v ústavní rovině. Z tohoto hlediska pak námitky nedodržení "obyčejných" procesních předpisů, které obsahují úpravu jiných úkonů orgánů činných v trestním řízení a které (snad) možno aplikovat toliko přiměřeně, nelze pokládat za relevantní. Jestliže stěžovatel namítá, že se nemohl osobně účastnit jednání soudu o stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, nebylo tvrzeno a ani Ústavním soudem zjištěno, že by došlo k porušení trestního řádu, tj. stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny pak lze konstatovat, že právům stěžovatele bylo nepochybně učiněno zadost, když byl vyslechnut před soudem prvního stupně, zvláště pak vezme-li se v úvahu, že - jak plyne z výše uvedeného plenárního nálezu - dané právo neexistuje obecně ani pro všechna vazební řízení v prvním stupni; k tomu zbývá snad jen dodat, že potřeba daného slyšení stěžovatele před stížnostním soudem z okolností posuzovaného případu ani nevyplynula.
Stěžovatel v ústavní stížnosti taktéž vytýká krajskému soudu, že rozhodl již tři dny po doručení písemného vyhotovení usnesení soudu prvního stupně. K tomu možno konstatovat, že skutečně zde došlo k určitému procesnímu pochybení na straně stížnostního soudu, neboť rozhodoval v poslední den lhůty pro podání stížnosti, tj. dne 13. 4. 2007, tedy aniž by vyčkal, zda stížnost, podaná ústně do protokolu dne 3. 4. 2007, nebude doplněna. O pochybení, dotýkající se ústavně zaručených základních práv a svobod, by se však mohlo jednat za předpokladu, že by stěžovatel svou stížnost v uvedené lhůtě doplnil a stížnostní soud by rozhodl, aniž by toto doplnění vzal v úvahu. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 4 T 153/2006, stěžovatel prostřednictvím své právní zástupkyně doplnění stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, jež bylo sepsáno dne 19. 4. 2007, podal ve stejný den u příslušného okresního soudu. Představa stěžovatele, že by stížnostní soud měl povinnost určitý čas vyčkávat, zda (snad) obviněný svou stížnost nedoplní, nemá žádnou právní oporu. Právo na obhajobu není nadřazeno jinému právu či veřejnému zájmu, přičemž řešení jejich vzájemné kolize zde představuje lhůta pro podání příslušného opravného prostředku; v jejím rámci je obviněný oprávněn, a současně povinen své právo na obhajobu realizovat.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu