ECLI:CZ:US:2007:3.US.1241.07.1
sp. zn. III. ÚS 1241/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. července 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek nezl. 1. E. a 2. J. Ž., zastoupených zákonnou zástupkyní matkou E. Ž., právně zastoupených JUDr. Danuší Staňkovou, advokátkou v Lázních Bohdaneč, Masarykovo nám. 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2007, čj. 22 Co 387/2006-82, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. ledna 2006, čj. 18 C 131/2004-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatelky proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost vychází ze sporu mezi stěžovatelkami jako žalobkyněmi a vedlejším účastníkem Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s. Spor se týká platnosti dvou smluv o stavebním spoření, které s vedlejším účastníkem uzavřel v zastoupení stěžovatelek jejich dědeček. Obecné soudy dovodily, že smlouvy byly neplatné, protože dědeček nebyl zákonným zástupcem stěžovatelek. Stěžovatelky podrobují obě rozhodnutí obsáhlé kritice.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Stejně tomu je i v případě, kdy Nejvyšší soud nemůže rozhodovat o dovolání s ohledem na to, že žalovaná částka nepřesahuje minimální hodnotu, kdy již lze dovolání podat.
Interpretace smluv, jako projevu autonomní normotvorby účastníků soukromoprávních vztahů, včetně posuzování jejich platnosti, je zásadně úkolem obecných soudů, ledaže došlo k procesnímu excesu, například extrémně formalistickým výkladem norem podústavního práva by obecný soud odepřel autonomnímu projevu vůle smluvních stran ty důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat (srov. např. I. ÚS 546/03, Sb.n.u.ÚS, sv. 32, str. 107). Tak se tomu ovšem v tomto případě zcela zřejmě nestalo a nebylo na Ústavním soudu, aby přezkoumal zákonnost právního názoru obecných soudů, podle něhož jsou obě smlouvy absolutně neplatné.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu