ECLI:CZ:US:2007:3.US.1256.07.1
sp. zn. III. ÚS 1256/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. T. H., zastoupeného Mgr. M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 31. března 2005, čj. 22 Co 419/2004-538, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. března 2005, čj. 22 Co 419/2004-551, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. září 2004, čj. 10 C 88/92-505, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, jako žalobce v řízení před obecnými soudy proti žalované obci Choltice (vedlejší účastník), domáhal určení, že do pozůstalosti po jeho otci náleží v žalobě vymezené nemovitosti. Touto ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu byla žaloba zamítnuta. K odvolání stěžovatele krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl usnesením ze dne 22. února 2007, čj.
28 Cdo 2556/2005-580.
V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s napadenými rozhodnutími. Ta podle něho porušila jeho právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel polemizuje s hodnocením právních otázek provedeným obecnými soudy, podle kterých došlo k platné konfiskaci majetku jeho právního předchůdce, poukazuje na nesrovnatelnosti při výkladu pojmu ležící pozůstalost a na to, že obecné soudy se s jeho námitkami vůbec nevypořádaly.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Plénum Ústavního soudu na svém zasedání dne 1. listopadu 2005 přijalo stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), dle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Tímto právním názorem je Ústavní soud v tomto případě vázán. Tento právní názor se plně uplatní též na stěžovatelovu kauzu, a to přes argumentaci stěžovatele, že v jeho věci nejde o určení vlastnického práva, ale jen o určení obsahu pozůstalosti po jeho otci. Účelem stěžovatelovy žaloby je samozřejmě v konečné fázi určení vlastnického práva k věcem, k nimž po desítky let vykonávaly vlastnické právo třetí osoby.
Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení, před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Zatímco totiž v případě prvním je dána aktivní legitimace na takovém určení, v druhém ji dovodit nelze, a tedy nejsou splněny ani podmínky pro projednání takové žaloby (blíže viz nález II. ÚS 14/04, přístupný na www.judikatura.cz). Provádění důkazů v takovémto řízení by ostatně nemohlo být v souladu se zásadami spravedlivého procesu, protože by se tu hodnotily skutečnosti staré desítky let (srov. přiměřeně nález I. ÚS 98/04, Sb.n.u.ÚS, sv. 37, str. 675), a eventuálním vyhověním určovací žalobě by se protiústavně zasáhlo do vlastnického práva vedlejších účastníků. Jak v citovaném stanovisku Pl. ÚS-st. 21/05 uvedl Ústavní soud, "Česká republika je povinna hájit právní zájmy osob, které podléhají její jurisdikci - tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů." Obecné soudy nenarušily právní stav platný a nikým nezpochybňovaný, kontinuálně existující téměř šedesát let, založený právě stěžovatelem zpochybňovanými rozhodnutími.
Ve zbývajících argumentech pak Ústavní soud odkazuje plně na výše citované stanovisko Pl. ÚS-st. 21/05.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu