ECLI:CZ:US:2007:3.US.134.07.1
sp. zn. III. ÚS 134/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K.,zastoupeného JUDr. Antonínem Kočendou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Františkánská 172, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. 10. 2006, č.j. 60 Co 399/2005-243, a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 15. 8. 2005, č.j. 5 C 123/2002-221, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z připojených rozhodnutí obecných soudů, jakož i ze spisu okresního soudu, se podává, že soud prvního stupně (poté, co jeho předchozí rozsudek byl odvolacím soudem zrušen) znovu vyhověl žalobě K. F. (v řízení o ústavní stížnosti též "vedlejšího účastníka") a uložil žalovanému stěžovateli povinnost zaplatit 300.000,- Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce, a odvolací soud toto rozhodnutí rovněž napadeným rozsudkem potvrdil. Oba soudy po obsáhlém dokazování dospěly k závěru, že byla prokázána "skutková verze" vedlejšího účastníka a jím uplatňovaný nárok je tak po právu.
V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že se důsledně nevypořádaly s jeho tvrzením, že vedlejší účastník od druhého listu smlouvy o půjčce, kterou předložil soudu, oddělil dodatek podepsaný oběma smluvními stranami, dle kterého "tato smlouva ze dne 2. 5. 2001 není smlouva o půjčce, ale jde o 100% navýšení k půjčce poskytnuté 6. 6. 1999, která byla k dnešnímu dni 2. 5. 2001 splácena měsíčními splátkami ve výši 5 % ze zapůjčené částky", a že takto "celkem bylo splaceno 369.322,- Kč". Vedlejší účastník podle mínění stěžovatele "sledoval pouze vymožení lichvářského úroku" k již splacené půjčce a jeho vysvětlení, že část listu oddělil proto, aby si na ní "učinil poznámky soukromého charakteru", proto pokládá za "ryze účelové". Stěžovatel přitom soudu předložil svoje vyhotovení smlouvy, rovněž s neúplným druhým listem s vysvětlením, že mu je vedlejší účastník takto předal až "asi po týdnu" od podpisu smlouvy.
Podstatou ústavní stížnosti je tak kritika z nesprávných, resp. neúplných skutkových zjištění, na jejichž základě obecné soudy v dané věci rozhodly.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.
Ohledně (v dané věci rozhodné) roviny skutkové platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost jako zjevně neopodstatněná.
Předně je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatnil skutkové námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se s nimi po obsáhlém dokazování vypořádaly nejen obšírně, nýbrž i způsobem, který má racionální a logicky konzistentní základnu; pouhá možnost jiné skutkové verze, byť i obhajitelné, z něj hodnocení důkazů "excesivní" samozřejmě nečiní.
Nelze - z pohledu námitky nesprávnosti skutkových zjištění - nepoukázat na to, že v dané věci bylo rozhodnuto po kasačním usnesení odvolacího soudu, jímž byl dosavadní proces dokazování (též ve smyslu stěžovatelových námitek) usměrněn.
Z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nelze vytýkat obecným soudům, že neuvěřily účastnické výpovědi stěžovatele, že za situace, kdy měl již vůči vedlejšímu účastníku všechny svoje závazky splněny, smlouvu o půjčce podepisoval z obavy, že jinak jím bude "dán k soudu". Totéž platí ohledně stěžovatelova tvrzení o existenci přičleněného dodatku ku rozhodné smlouvě, jestliže neměly důvod nevycházet (mimo jiné) ze svědecké výpovědi JUDr. A. B., že mu stěžovatel při osobním jednání ohledně vrácení půjčky existenci nesplněného závazku vůči vedlejšímu účastníku potvrdil, a obsah smlouvy nikterak nezpochybnil.
Žádné skutečnosti významné pro posouzení uplatněného nároku (ve prospěch stěžovatele) nevyplynuly ani ze znaleckého posouzení účtování půjček v jeho účetnictví znalkyní Ing. D. B. ani z výpovědí svědků J. D., J. F. (manželky vedlejšího účastníka), R. K. (syna stěžovatele), Z. K. (manželky stěžovatele), J. S., M. S., Z. Š., Z. V. a L. V.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, z logické a srozumitelné argumentace, již vyložily, je zřejmé, jakými úvahami se řídily a na základě jakých skutkových zjištění dospěly ke konečným závěrům právním.
Obsah rozhodnutí tedy neskýtá jakkoli podklad pro úsudek, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při provádění důkazů, jakož i jejich hodnocení; skutkové závěry, k nimž dospěly, mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelovými námitkami se zabývaly již obecné soudy a adekvátně na ně odpověděly.
Obdobné platí o právním posouzení věci; není opory pro úsudek, že při výkladu a aplikaci rozhodných právních norem se soudy dopustily ústavněprávně relevantního excesu, resp. "libovůle".
Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu