ECLI:CZ:US:2007:3.US.1341.07.1
sp. zn. III. ÚS 1341/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Miloslava Výborného a Jana Musila jako soudce zpravodaje o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Věrou Krejbichovou, advokátkou se sídlem v Podbořanech, Potoční 877, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2007 sp. zn. 4 To 135/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť má zato, že jím bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu dle článku 8 odst. 1, 2 al. 1, odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní a jinou právní ochranu dle článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 2 Listiny.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění návrhu stěžovatele a jeho příloh, byl stěžovatel usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 15. 9. 2006 sp. zn. 0 Nt 142/2006 vzat do vazby z důvodů dle ust. §67 písm. c) tr. řádu, poté, co proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákona. Vazba započala dnem 12. 9. 2006 ve 20:05 hodin. Do usnesení o uvalení vazby podal stěžovatel stížnost, jež však byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2006 sp. zn. 4 To 600/2006 zamítnuta. Postupem doby, v souladu s ust. §73 odst. 3 tr. řádu, podával stěžovatel opakovaně žádosti o propuštění z vazby na svobodu (15. 11. 2006, 30. 1. 2007), avšak všechny jeho žádosti i proti rozhodnutí soudu prvého stupně uplatněné opravné prostředky (stížnosti ze dne 1. 12. 2006, 5. 3. 2007) byly obecnými soudy zamítnuty (sp. zn. 4 To 729/2006, 4 To 135/2007).
Mezitím bylo usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech ze dne 12. 12. 2006 sp. zn. ZT 661/2006 dle §71 odst. 3 tr. řádu rozhodnuto o tom, že se stěžovatel nadále ponechává ve vazbě. Uvedené usnesení státního zástupce bylo odůvodněno tím, že vyšetřování ve věci vedené proti osobě stěžovatele nebylo dosud skončeno, a protože v průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že stěžovatel měl prodávat marihuanu i dalším, dosud nevyslechnutým osobám, trvá dle státního zástupce i nadále obava, že bude pokračovat v trestné činnosti, za kterou je stíhán.
Stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti upozorňoval na skutečnost, že mu byla v souvislosti se zahájením trestního stíhání Okresním soudem v Lounech jako obhájkyně ustanovena JUDr. Dagmar Čonková, neboť se jednalo o případ nutné obhajoby ve smyslu ust. §36 odst. 3 tr. řádu. Po dohodě se svými rodiči se stěžovatel rozhodl zvolit si jiného obhájce, a to na plnou moc, kterou dnem 13. 10. 2006 zmocnil svou nynější obhájkyni JUDr. Krejbichovou. Plná moc k zastupování byla dne 17. 10. 2006 zaslána Policii ČR, OŘ - SKPV v Žatci s požadavkem na včasné informování nově zvolené obhájkyně o všech vyšetřovacích úkonech. Fotokopie plné moci byla dne 18. 10. 2006 předložena Okresnímu soudu v Lounech, a to do spisu k č. j. 0 Nt 142/2006. Ode dne 17. 10. 2006 byly nově zvolené obhájkyni stěžovatele zasílány veškeré písemnosti týkající se projednávané trestní věci, a to jak ze strany Policie ČR, tak ze strany Okresního státního zastupitelství v Lounech či Okresního soudu v Lounech - sdělení OSZ Louny o postoupení žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, zamítavá rozhodnutí Okresního soudu v Lounech i Krajského soudu v Ústí nad Labem. Stěžovatel však v ústavní stížnosti namítá, že uvedený postup nebyl orgány činnými v trestním řízení dodržen v případě výše citovaného usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech ze dne 12. 12. 2006 o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě. Stěžovatel upozorňuje, že uvedené usnesení nebylo jeho obhájkyni dosud doručeno. Usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 2. 2007 sp. zn. 0 Nt 303/2007 byla zamítnuta další žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, podaná obhájkyní stěžovatele u téhož soudu dne 30. 1. 2007 v souvislosti s prostudováním vyšetřovacího spisu, neboť vyšlo najevo, že obhájkyně nebyla informována o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě. Stížnost proti uvedenému usnesení soudu prvého stupně ze dne 5. 3. 2007 byla Krajským soudem v Ústí nad Labem zamítnuta v záhlaví blíže označeným usnesením ze dne 15. 3. 2007, jež stěžovatel napadl projednávanou ústavní stížností.
Stěžovatel porušení svých výše uvedených základních práv spatřuje především v nedostatcích odůvodnění vazebního rozhodnutí a odkazuje přitom na příslušnou judikaturu Ústavního soudu, jež klade důraz na povinnost obecných soudů dostatečně zřejmým způsobem vyložit, z jakých důkazů a jakých prokázaných skutečností rozhodnutí vychází a na jakých procesních úvahách spočívá. Stěžovatel namítá, že v napadeném usnesení krajského soudu je pouze uvedeno, že byla zamítnuta žádost o propuštění z vazby s tím, že zamítnutí žádosti je odůvodněno podezřením, že stěžovatel vystupoval pod přezdívkou ,,B." a pod touto přezdívkou prodával drogy jiným osobám. Takové odůvodnění považuje stěžovatel za příliš vágní, povšechné, zakládající nepřezkoumatelnost a tím i rozpor s článkem 8 odst. 2, odst. 5 Listiny. Stěžovatel dále upozorňuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem při svém rozhodování zcela přehlédl skutečnost, že stěžovatel byl při dalším rozhodování o ponechání ve vazbě zbaven práva se proti postupu orgánů činných v trestním řízení účinně bránit, neboť jeho obhájkyně neobdržela příslušné usnesení státního zástupce. Tato skutečnost, jež dle názoru stěžovatele evidentně zakládá porušení článku 36 odst. 2 a článku 37 odst. 2 Listiny, byla krajským soudem zcela ignorována.
II.
Ústavní soud poté, co zhodnotil skutkovou a právní stránku věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle článku 8 odst. 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Dle odstavce druhého téhož článku nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Ustanovení článku 8 odst. 5 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Podle článku 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle článku 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k požadavkům na vazební rozhodnutí obecných soudů. Z jejich odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pakliže odůvodnění rozhodnutí o ponechání ve vazbě neobsahuje konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu z naplnění některého z vazebních důvodů dle §67 trestního řádu, jsou právní závěry v rozhodnutích učiněné porušením ústavního principu zákazu libovůle. Pro všechny tři vazební důvody je v konkrétním případě rozhodující posouzení, zda obviněný svým jednáním sám zavdá příčinu k příslušné obavě nebo zda existuje taková objektivní konstelace vazebních důvodů, jež vzetí do vazby opodstatňuje. Samotný výklad ,,konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu, je dle konstantní judikatury Ústavního soudu především věcí soudů obecných, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musejí svědomitě posoudit, zda vazba vůbec či její další trvání je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak (srov. nález sp. zn. III. ÚS 18/96, Sb. n. u. sv. 6, str. 145).
Pokud jde konkrétně o vazební důvod podle ust. §67 písm. c) tr. řádu, Ústavní soud se jím blíže zabýval ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 612/06 dostupném na internetových stránkách www.judikatura.cz. Existence uvedeného vazebního důvodu bude závislá na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí a na prostředí, v němž se obviněný pohybuje. Tyto aspekty, jejichž přiměřené zhodnocení musí být z odůvodnění rozhodnutí seznatelné, nesporně mohou podléhat v čase změnám, což musí soud při rozhodování zkoumat i vzhledem k ust. §72 odst. 1 tr. řádu. Důvod vazby předstižné je však možno s ohledem na konkrétní okolnosti dovodit i z toho, že obviněný byl nezaměstnaný a trestnou činností si obstarával prostředky pro živobytí (srov. např. nález III. ÚS 188/99, Sb. n. u. sv. č. 16, str. 157; nález I. ÚS 62/96, Sb. n. u. sv. č. 6, str. 27, usnesení III. ÚS 605/04, Sb. n. u. sv. č. 35, str. 633).
V projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a další rozhodnutí ve věci vazby stěžovatele byla v rozporu s výše uvedenými zásadami. Pokud jde o samu odůvodněnost existence vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu, ta byla již přiměřeným způsobem doložena v rozhodnutí Okresního soudu v Lounech ze dne 15. 9. 2006 sp. zn. 0 Nt 142/2006, jímž byl stěžovatel vzat do vazby. Obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel nejméně od května 2005 až do svého zadržení prováděl v okrese Louny za úplatu distribuci šlechtěné marihuany, tzv. ,,skanku" s tím, že jeden "grip" marihuany prodával za 250,- Kč, v uvedeném období měl stěžovatel marihuanu prodávat ve větším rozsahu v přesně nezjištěném množství mladistvým a nezletilým osobám, z nichž některé jsou v citovaném rozhodnutí vyjmenovány. Rozsáhlou a systematickou distribucí návykové látky si měl stěžovatel, který je jinak evidován jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce v Podbořanech, zajišťovat pravidelný příjem, což vyplynulo z výpovědí vyslechnutých osob, jež všechny shodně potvrdily, že měl stěžovatel drogu prodávat velmi často.
Obecný soud tedy existenci vazebního důvodu vazby předstižné opřel o důvodné podezření ze závažné trestné činnosti, založené na dosavadních výsledcích vyšetřování, přičemž dovodil sklon stěžovatele a jeho zřejmou finanční motivaci k soustavnému páchání trestné činnosti, jež dle zjištění obecného soudu měla tvořit nezanedbatelný zdroj příjmů stěžovatele. Nebylo porušením práv stěžovatele, jestliže obecné soudy prvého a druhého stupně při dalším opakovaném rozhodování o žádostech stěžovatele o propuštění na svobodu z vazby a o stížnostech proti zamítavým rozhodnutím okresního soudu odkazovaly na skutečnosti uvedené v původním rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby, neboť ani z probíhajícího vyšetřování ani ze skutečností uváděných stěžovatelem nevyplývalo nic, co by mohlo vést obecný soud k přesvědčení, že již nehrozí nebezpečí opakování trestné činnosti ze strany stěžovatele. Obecné soudy se přitom v dalších rozhodnutích o vazbě stěžovatele s jeho námitkami a tvrzeními dostatečným způsobem vypořádaly, opětovně poukazovaly na jeho dosavadní způsob života a náležitě zdůvodnily, proč nelze vazbu nahradit jiným opatřením (písemným slibem stěžovatele apod.). To platí i o posledním vazebním rozhodnutí Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 3. 2007, jež bezprostředně předcházelo ústavní stížností napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně. Navíc soudy blíže zdůvodnily své podezření, že se v případě stěžovatele jedná o téhož nebezpečného pachatele, jenž dle výpovědí řady svědků pod přezdívkou ,,B." distribuoval v okrese Louny návykovou látku nezletilým osobám (viz odůvodnění usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 2. 2007 sp. zn. 0 Nt 303/2007, proti němuž směřovala právě stížnost, již krajský soud napadeným rozhodnutím zamítl).
Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel byl mezitím za výše uvedenou trestnou činnost pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. června 2007 sp. zn. 6 To 295/2007 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců.
Pokud jde o vlastní napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako soudu stížnostního, toto rozhodnutí se plně ztotožňuje s již citovaným rozhodnutím soudu prvého stupně ze dne 12. 2 2007, a zejména odkazuje na bezprostředně předcházející rozhodnutí okresního soudu ze dne 12. 3. 2007, v němž okresní soud přehledně vyjmenoval důvody bránící propuštění stěžovatele z vazby a důvody, proč není možné přijmout písemný slib stěžovatele ve smyslu ust. §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu. V tomto rozhodnutí, učiněném pouhé dva dny před tím, než v téže věci rozhodoval napadeným rozhodnutím krajský soud, Okresní soud v Lounech opět zdůraznil, že stěžovatel o tom, že by měl možnost řádného zaměstnání, nepředložil soudu žádný důkaz, přičemž jediným legálním zdrojem v době, kdy byl na svobodě, byly sociální dávky, které dle zjištění soudu stěžovateli zřejmě nedovolily vést život podle jeho představ, a proto se zdrojem jeho obživy stala závažná trestná činnost, páchaná soustavně, včetně prodeje omamných látek osobám mladším 18 let. Je pravda, že okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí nereagoval na tvrzení stěžovatele ohledně zajištěného zaměstnání, jež stěžovatel uplatňoval ve svých předchozích podáních. Touto námitkou stěžovatele se ovšem krajský soud náležitě zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 20. 12. 2006 sp. zn. 4 To 729/2006, kde stěžovatelem nabízené záruky označil s ohledem na závažnost projednávané trestné činnosti za nedostačující (s uvedenou námitkou stěžovatele se posléze krajský soud zabýval i ve svém pozdějším vazebním rozhodnutí ve věci stěžovatele ze dne 2. 4. 2007 sp. zn. 6 To 184/2007).
Vzhledem k odkazu na uvedené bezprostředně předcházející rozhodnutí okresního soudu nelze mít proti napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně výraznějších námitek, přičemž krajský soud zohlednil v ústavní stížností napadeném usnesení i skutečnost, že v době jeho rozhodování bylo již ve věci nařízeno hlavní líčení.
Pokud jde o druhou část argumentace stěžovatele, totiž že usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech ze dne 12. 12. 2006 sp. zn. ZT 661/2006, jímž bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel nadále ponechává ve vazbě, nebylo doručeno obhájkyni stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že se Krajský soud v Ústí nad Labem v napadeném rozhodnutí ani soud prvého stupně v rozhodnutí předchozím s touto námitkou nevypořádaly, ač by se jednalo o nikoli nevýznamné porušení procesních předpisů, jež znemožňovalo obhájkyni vykonávat její oprávnění podle ust. §41 odst. 1 a 2 tr. řádu. Jak Ústavní soud vyrozuměl z příloh ústavní stížnosti, o rozhodnutí státního zástupce a okresního soudu ze dne 12. 12. 2006 a 18. 12. 2006 byla namísto stěžovatelem zvolené právní zástupkyně vyrozuměna bývalá obhájkyně stěžovatele dr. Čonková, jež dokonce bez plné moci stěžovatele podávala v jeho vazební věci opravný prostředek. Ač se ze strany orgánů činných v trestním řízení jednalo o závažné pochybení v rovině jednoduchého práva, Ústavní soud po zvážení všech souvislostí projednávaného případu nedovodil pochybení tak závažné, aby zakládalo porušení ústavně zaručeného práva na obhajobu dle článku 37 odst. 2 tr. řádu. Ústavní soud zkoumá soulad napadených rozhodnutí v kontextu celého řízení v trestní věci, a věren zásadě sebeomezení, zasahuje do rozhodovací pravomoci obecných soudů jen v případě takových porušení ústavně garantovaných základních práv, jež mohla mít na postavení stěžovatele hmatatelný dopad. V projednávaném případě nelze dovodit, že by vyrozumění stěžovatelem zvolené obhájkyně namísto ,,nesprávné" bývalé obhájkyně mohlo mít jakýkoli reálný vliv na rozhodnutí soudů o omezení osobní svobody stěžovatele. Ústavní soud tak usuzuje ze skutečnosti, že stěžovatelem zvolená obhájkyně dr. Krejbichová jménem stěžovatele podávala co do odůvodnění obdobná podání směřující proti vazbě stěžovatele již ve dnech 15. 11. 2006 a 1. 12. 2006 a dále 5. 2. 2006, na něž orgány činné v trestním řízení reagovaly zamítavými rozhodnutími, přičemž argumentace těchto rozhodnutí byla totožná jako v rozhodnutích, jež zřejmě nedopatřením obhájkyni stěžovatele doručena nebyla.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu