ECLI:CZ:US:2007:3.US.1353.07.1
sp. zn. III. ÚS 1353/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CACCIATORE, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Vojtěšská 211/6, zastoupené Mgr. Paolou Spoladore, advokátkou v Praze 1, Křemencova 18, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2007, sp.zn. 68 Co 33/2007, za účasti vedlejší účastnice WESTERN TOUCH, spol. s r. o., se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 10/267, zastoupené Mgr. Liborem Buchtou, advokátem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým Městský soud v Praze, jako soud odvolací, změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. června 2006, čj. Nc 23/2006-18, a na rozdíl od soudu prvého stupně rozhodl tak, že se provedení soupisu movitých věcí vedlejší účastnice obchodní společnosti Western Touch, spol. s r. o. (v řízení před obecnými soudy odpůrkyně) nenařizuje, dále rozhodl, že nikdo z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně, a konečně rozhodl, že stěžovatelka je povinna uhradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení v částce 4 800,- Kč. Tímto usnesením odvolacího soudu mělo podle stěžovatelky dojít k porušení jejího základního práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka argumentuje průtahy a procesními pochybeními soudu prvého stupně, v jejichž důsledku vedlejší účastnice odvezla movité věci, které měly být předmětem soupisu, ještě před tím, než byly sepsány, a dále zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se nákladů řízení jako nedostatečně odůvodněné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Co se týče té části ústavní stížnosti, která napadá rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud tedy není v žádném případě soudem, který by zevrubně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Jak Ústavní soud nedávno rekapituloval svou judikaturu, "je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby ... rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti" (nález III. ÚS 607/04 ze dne 16. února 2006, přístupný na www.judikatura.cz). O takovýto případ se zde ovšem nejedná. Není úkolem Ústavního soudu, jak se patrně domnívá stěžovatelka, provést superrevizi každého rozhodnutí v části týkající se nákladů řízení.
Co se týče rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že se soupis movitých věcí vedlejší účastnice nenařizuje, není pochyb o tom, že soupis věcí nemohl být proveden proto, že zástavní právo k těmto věcem ve smyslu ust. §672 odst. 2 obč. zák. zaniklo (viz souhlasně ústavní stížnost, rozhodnutí odvolacího soudu, i odvolání vedlejší účastnice připojené k ústavní stížnosti stěžovatelkou). Pokud snad byla stěžovatelka poškozena v důsledku stěžovatelkou tvrzených procesních pochybení soudu prvého stupně, není možno celou věc řešit zrušením napadeného usnesení Ústavním soudem (takové zrušení by ostatně právní pozici stěžovatelky nemohlo nijak zlepšit, a to s ohledem na jasné znění ust. §672 odst. 2 obč. zák.), ale toliko žalobou o náhradu škody, vznikla nebo vznikne-li stěžovatelce taková škoda (ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění platném v rozhodné době).
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu