ECLI:CZ:US:2007:3.US.1369.07.1
sp. zn. III. ÚS 1369/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. října 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. J. P., CSc., právně zastoupeného Mgr. Jiřím Černým, advokátem AK se sídlem Na Příkopě 15, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007 č. j. 3 Ads 88/2006-72, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2006 č. j. 2 Cad 105/2005-43 a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 11. 2005 č. 440 306 003, spojené s návrhem na zrušení ust. §37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) České správy sociálního zabezpečení, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ust. §37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 5. 2007, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 30. 5. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007 č. j. 3 Ads 88/2006-72, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2006 č. j. 2 Cad 105/2005-43, jakož i rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 11. 2005 č. 440 306 003, a to v jeho výroku o nepřiznání výplaty starobního důchodu. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně k porušení článku 1, článku 3, článku 4 odst. 3 a odst. 4, článku 11 odst. 1, článku 26 odst. 3, článku 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh, aby Ústavní soud zrušil ust. §37 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), ve kterém se stanoví, že "výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok podle ust. §29, náleží osobám vykonávajícím výdělečnou činnost na základě pracovněprávního vztahu, jen pokud tento vztah byl sjednán na dobu určitou, nejdéle však na dobu jednoho roku, lze-li jej podle zvláštních právních předpisů na tuto dobu sjednat".
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
II.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 11. 2005 č. 440 306 003 byl stěžovateli od 6. 9. 2005 přiznán starobní důchod podle ust. §29 zákona o důchodovém pojištění ve výši 9 831,- Kč měsíčně. Dále bylo v tomto rozhodnutí stanoveno, že výplata starobního důchodu stěžovateli nenáleží s odůvodněním, že stěžovatel pracuje v pracovněprávním vztahu sjednaném na dobu neurčitou, což vylučuje ust. §37 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění.
Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel správní žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2006 č. j. 2 Cad 105/2005-43 zamítl.
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007 č. j. 3 Ads 88/2006-72 byla zamítnuta i kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2006 č. j. 2 Cad 105/2005-43.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími, kterými bylo stanoveno, že stěžovateli výplata starobního důchodu nenáleží, došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Ustanovení §37 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, uvádí stěžovatel, podmiňuje výplatu dávek starobního důchodu pojištěnci sjednáním pracovní smlouvy pouze na dobu určitou, nejdéle však na dobu jednoho roku. Zákonodárce tak vyvíjí nepřímo na důchodce tlak ekonomické povahy, vedoucí k jejich nucené volbě, zda nadále pracovat, nebo pobírat důchod. Jediným a výlučným účelem tohoto ustanovení je tak podle stěžovatele diskriminovat důchodce v pracovněprávních vztazích a oslabit jejich postavení na trhu práce. Požadavek na existenci pracovního poměru na dobu určitou nelze podle stěžovatele interpretovat jinak, než tak, že stát výše uvedeným způsobem omezuje důchodce v přístupu k jejich základnímu právu na hmotné zabezpečení ve stáří z důvodu omezené výdělečné činnosti a jeho jediným cílem je ztížit uplatnění důchodců na trhu práce a vytváření enormního tlaku, aby důchodci trh práce co nejdříve opouštěli.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že "podmínka stanovená v ust. §37 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění se nikterak nedotýká vlastního nároku na dávku důchodového pojištění". Stěžovatel rovněž polemizuje s názorem Nejvyššího správního soudu, že "právo na hmotné zabezpečení není možné vykládat zcela absolutně, a to tak, že výplatu dávky získá každý, kdo splňuje zákonné podmínky věku a potřebné doby pojištění podle §29 zákona o důchodovém pojištění, nýbrž jen ten, u něhož navíc poklesla ekonomická aktivita zcela, nebo se její pokles předpokládá i skrze existenci pracovněprávního vztahu na dobu určitou". Stěžovatel je přesvědčen, že nelze dovodit žádný objektivní a ospravedlnitelný důvod, proč zákonodárce důchodce v pracovním poměru uzavřeném na dobu neurčitou znevýhodňuje oproti důchodcům pracujícím v pracovním poměru na dobu určitou s maximální délkou trvání na jeden rok.
V ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje, že ust. §37 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění zprostředkovaně zasahuje do vlastnického práva stěžovatele a zasahuje i do práva stran svobodně uzavřít smlouvu, tj. pracovní smlouvu, včetně práva svobodně stanovit podmínky takto uzavírané smlouvy (tzv. svoboda smluvní vůle). Ustanovení §37 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění není podle stěžovatele podloženo ani relevantním veřejným zájmem. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení zákazu diskriminace a zásady rovnosti (článek 1 a článek 3 Listiny).
IV.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů (v předmětné věci konkrétně soudů rozhodujících ve správním soudnictví) je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z podané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel primárně brojí proti tvrzené protiústavnosti napadeného ustanovení zákona a až sekundárně proti rozsudku Nejvyššího správního soudu a jemu předcházejícím rozhodnutím, jež se opírají o napadenou zákonnou úpravu. Stěžovatel si je vědom toho, že případné vyhovění jeho ústavní stížnosti může být smysluplné a účelné pouze v případě, že Ústavní soud zruší taktéž napadené ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Senát Ústavního soudu musel proto nejprve zkoumat, zda bylo v daném případě napadené zákonné ustanovení vykládáno ústavně konformním způsobem, a zda při aplikaci tohoto ustanovení nenastala ve stěžovatelově případě situace, jež by jakkoli ohrožovala ústavněprávní princip rovnosti, či byla jinak v rozporu s ústavním pořádkem. V případě podezření ohledně porušení principu rovnosti či jiné protiústavnosti by senát Ústavního soudu podle ust. §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musel řízení přerušit a věc postoupit plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR. Senát Ústavního soudu však důvody k přerušení řízení ve smyslu ust. §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v předmětné věci neshledal.
Předmětem přezkumu Ústavního soudu se tak stalo pouze napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakož i rozhodnutí jemu předcházející. Z tohoto pohledu musí Ústavní soud konstatovat, že stěžovatel sice v ústavní stížnosti polemizuje s některými dílčími závěry Nejvyššího správního soudu vyplývajícími ze současné právní úpravy, z celkového obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že těžiště stěžovatelovy argumentace směřuje téměř výlučně proti zákonnému ustanovení, jehož zrušení se podanou ústavní stížností domáhá.
V napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud dovodil, že Městský soud v Praze správně posoudil význam, úlohu a dopad ust. §37 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, který upravuje podmínky přípustnosti výplaty dávky již přiznané, přičemž se městský soud rovněž vypořádal i s namítaným rozporem ust. §37 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění s ústavním pořádkem a jeho případným diskriminačním charakterem. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku vypořádal se stížnostními námitkami stěžovatele, přičemž v této souvislosti i on dovodil, že ust. §37 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění nezakládá neodůvodněnou diskriminaci mezi jednotlivými skupinami pojištěných osob (pracujících důchodců). Na rozdíl od městského soudu však Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že předmětným ustanovením není nijak dotčena zásada autonomie vůle vyjadřovaná v oblasti závazkových právních vztahů jako zásada smluvní volnosti. Ústavní soud ověřil, že rozsudek Nejvyššího správního soudu je pečlivě, vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem odůvodněn a z hlediska ústavněprávního nelze tomuto rozsudku nic vytknout. V podrobnostech proto Ústavní soud na odůvodnění tohoto rozsudku odkazuje.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že tvrzené porušení článku 1, článku 3, článku 4 odst. 3 a odst. 4, článku 11 odst. 1, článku 26 odst. 3, článku 30 odst. 1 Listiny ani článku 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech v souzené věci neshledal.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Společně s ústavní stížností stěžovatel podal rovněž návrh na zrušení ust. §37 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Z ust. §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavní soud návrh na zrušení citovaného ustanovení zákona, podaný společně s ústavní stížností, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle ust. §43 odst. 2 písm. b) a ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu