ECLI:CZ:US:2007:3.US.137.07.1
sp. zn. III. ÚS 137/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. května 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. P. L., zastoupeného Mgr. J. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. září 2006 sp. zn. 6 Tdo 788/2006, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 15. února 2006 sp. zn. 14 To 323/2005 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. července 2005 sp. zn. 3 T 158/2002, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství Ústí nad Orlicí jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, kterými podle jeho názoru byla porušena ústavně garantovaná práva a svobody, a to právo na spravedlivý proces (ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod ,dále jen "Listina" a článku 90 Ústavy), právo stěžovatele na obhajobu, které zahrnuje i právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a právo svoji obhajobu zákonem odpovídajícím způsobem také realizovat (článek 38 odst. 2 a článek 40 odst. 3 Listiny), právo na zákonnost (článek 2 odst. 2, odst. 4 Ústavy, jakož i článek 2 odst. 2 Listiny), právo na ochranu těchto základních práv, která jsou pod ochranou soudní moci (článek 4 Ústavy, článek 36 odst. 2 Listiny) a právo na rovnost účastníků řízení (článek 37 odst. 3 Listiny) a rovnost lidí v právech (článek 1 Listiny).
Porušení výše označených základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že v řízení před obecnými soudy navrhoval provedení celé řady důkazů, avšak těmto návrhům na doplnění dokazování soudy nevyhověly, aniž však v odůvodnění svých rozhodnutí tento postup dostatečným způsobem odůvodnily. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na problematiku "opomenutých důkazů" řešených v judikatuře Ústavního soudu, přičemž právě nevyhovění jeho důkazním návrhům označuje stěžovatel za zcela zásadní "pro posouzení otázky viny a trestu".
Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká skutečnost, že při veřejném zasedání dne 15. 2. 2006 mu neumožnil pronést celou závěrečnou řeč a nezabýval se ani stěžovatelem předloženými návrhy (v rozsahu 20 stran) na doplnění dokazování, přičemž předkládané listinné důkazy nebyly v průběhu uvedeného veřejného zasedání "řádně přečteny tak, aby se s nimi mohli přítomní seznámit". Další velmi obsáhlé námitky stěžovatele lze shrnout následovně:
- obecné soudy se nezabývaly extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými závěry;
- chybí následek trestného činu;
- v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je zřejmý rozpor mezi sváděním k nemravnému životu na straně jedné a nepřiměřeným trestáním dětí stěžovatele na straně druhé;
- v jednání stěžovatele chybí znak trvalosti a soustavnosti, jak to vyžaduje ustanovení §215 trestního zákona;
- chybí materiální stránka trestného činu (společenská nebezpečnost);
- při rozhodování o vině stěžovatele nebyl brán zřetel k ustanovení §215 trestního zákona;
- jednání stěžovatele nedosahovalo požadované intenzity (ve smyslu ustanovení §215 trestního zákona);
- na dětech stěžovatele nebyly zjištěny žádné známky fyzického násilí;
- výrok o vině v rozhodnutí odvolacího soudu je údajně neúplný a neurčitý;
- v předmětném výroku chybí popis a bližší určení toho, kdy se měl stěžovatel dopustit útoku na svoji bývalou manželku, není v něm blíže označen trestný čin, chybí přesné označení místa, času a způsobu spáchání trestného činu, stejně jako v něm mají chybět specifikace těch přestupků dětí, v jejichž důsledku měly být tyto děti nepřiměřeným způsobem trestány.
Současně stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu nesplňují požadavek řádného (vyčerpávajícího) odůvodnění a nereagují ani na jím vznesené námitky. Při rozhodování v trestní věci stěžovatele údajně soudy nevzaly v úvahu tzv. "syndrom zavrženého rodiče", diagnostikovaný soudním znalcem u dcery H.
Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením §83 zákona o Ústavním soudu uložil České republice hradit náklady jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
II.
Pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal zapůjčení trestního spisu sp. zn. 3 T 158/2002, z něhož zjistil následující skutečnosti:
V roce 2002 bylo usnesením Policie ČR okresního ředitelství, služba kriminální policie a vyšetřování Žamberk ČTS: OVUO - 1135/2001 zahájeno proti stěžovateli trestní stíhání pro trestné činy týrání svěřené osoby (§215 odst. 1 trestního zákona) a ohrožování mravní výchovy mládeže [§217 odst. 1 písm. b) trestního zákona]. Změnou právní kvalifikace bylo proti stěžovateli nadále vedeno trestní stíhání pro trestné činy podle ustanovení §215 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) a §217 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Opatřením ze dne 11. 6. 2002 byla do řízení přibrána znalkyně z oboru psychologie se specializací v odvětví pedopsychologie PhDr. I. K., které bylo uloženo provést psychologické vyšetření dětí stěžovatele, zejména posoudit věrohodnost jejich výpovědí, zjistit do jaké míry jsou schopny nezkresleně a objektivně reprodukovat své zážitky v rodině a posoudit jejich vztahy a chování ke společnosti a k rodičům zvlášť a případný dopad jednání a chování stěžovatele na psychický vývoj dětí. Znalkyně k posledně uvedenému zadání ve svém posudku jednoznačně konstatovala, že u všech dětí stěžovatele v době jejich vyšetření již došlo k narušení jejich mravního vývoje, přičemž nepochybovala o tom, že byly zásadně (v negativním smyslu) ovlivněny chováním a jednáním stěžovatele. Na základě žádosti obhájce stěžovatele byl k předmětnému znaleckému posudku zpracován dodatek, v němž znalkyně popřela možnost, že by děti před jejím vyšetřením byly ovlivňovány jejich matkou v neprospěch stěžovatele, přičemž poškození osobnosti dětí posoudila znalkyně jako závažná v závislosti k jejich věku.
Osobnost, jednání a psychický stav stěžovatele byl podroben znaleckému zkoumání (na č. l. 63-70), z něhož vyplývá, že u stěžovatele nebyla zjištěna duševní choroba ve vlastním slova smyslu, jeho osobnost však hodnotili znalci jako anomální s poruchami v oblasti emoční a volní. Znalci konstatovali, že myšlení stěžovatele je vázáno dogmaty jeho světového názoru, které mu znemožňují korigovat své jednání v oblasti rodinného života. Jeho chování v rodině se projevovalo nezdravě autoritativním až dominantním postojem, není schopen ke svému jednání zaujmout kritický postoj.
Jednání stěžovatele projevující se v agresivním fyzickém napadání jeho manželky a dcery V. bylo předmětem šetření policejních orgánů opakovaně a to v roce 2001. Na č. l. 385 spisu se nachází zpráva pedagogicko-psychologické poradny v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 11. 2001 o vyšetření V. L., v níž se konstatují shodné výpovědi dcer stěžovatele o dlouhodobých nepřiměřených výchovných metodách stěžovatele vůči jeho dětem, které se vyznačují nepřiměřenými tělesnými tresty a pracovními nároky.
Podle obžaloby (na č. l. 412-420) stěžovatel nejméně od počátku roku 1998 do počátku listopadu 2001 ve společném bydlišti jako otec nezletilých dětí své děti týral fyzicky, ale zejména psychicky tím, že je za drobné přestupky trestal bitím rukou, páskem, velikonoční pomlázkou nebo násadou koštěte, přikazoval jim vykonávat práce mnohdy nepřiměřené jejich věku a takto vyplňoval jejich volný čas. S provedením prací nebyl většinou spokojen, takže pod pohrůžkami dalších trestů či zákazů od nich vyžadoval splnění jeho pokynů či rozkazů, dcery urážel sprostými až vulgárními výrazy, takže se ho děti bály a žily v neustálém stresu, dále slovně urážel a ponižoval i jejich matku a svoji manželku, kterou nejméně 3x fyzicky napadl a omezoval její možnosti zajistit řádný chod domácnosti a výchovy dětí, což vše mělo vliv na psychický a řádný mravní vývoj dětí.
Podle protokolu o hlavním líčení před Okresním soudem v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 7. 2003 (na č. l. 476-481) byli slyšeni soudní znalci MUDr. D. a PhDr. C. Bylo provedeno další doplnění znaleckého posudku znalkyně z oboru psychologie PhDr. K. (na č. l. 507-523). Jmenovaná znalkyně byla rovněž slyšena v hlavním líčení před nalézacím soudem dne 11. 3. 2004 (č. l. 541-543). Návrh stěžovatele při tomto jednání na vypracování revizního znaleckého posudku soud usnesením zamítl.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2005 č. j. 3 T 158/2002-663 byl stěžovatel (v dřívějším řízení obžalovaný) uznán vinným trestnými činy týrání svěřené osoby podle ustanovení §215 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b), a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) trestního zákona ve znění účinném před 1. 4. 2004 a za tyto trestné činy mu byl podle ustanovení §215 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu jednoho roku.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 15. 2. 2006 č. j. 14 To 323/2005-713 na základě odvolání stěžovatele zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu [§258 odst. 1 písm. c), písm. d) trestního řádu] a nově rozhodl tak, že stěžovatel je vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákona a uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu jednoho roku.
Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud provedl obsáhlé a úplné důkazní řízení způsobem, který odpovídá trestnímu řádu. Při svém hodnocení důkazů správně vycházel z důkazů, o jejichž objektivitě nelze pochybovat, přičemž za takové důkazy považoval znalecké posudky opatřené v předmětné trestní věci. V odůvodnění shrnul závěry znaleckého posudku PhDr. K., vypracovaného k soudem zadaným otázkám, dle něhož nezjistil sklony dětí ke lhaní či zkreslování skutečností, případně jejich negativní ovlivňování bývalou manželkou stěžovatele. Matka dětí E. D. (dříve L.) byla podrobena znaleckému zkoumání znalcem z oboru psychiatrie a znalkyní z oboru psychologie, přičemž u ní nebyla zjištěna duševní porucha, bájivá lhavost či chorobný záměr ovlivňovat své děti proti stěžovateli, ani jiná okolnost, která by činila výpověď této svědkyně nevěrohodnou. Podle názoru odvolacího soudu výpovědi dcer a bývalé manželky tedy v dostatečné míře prokazují jednání stěžovatele, kterého se proti nim dopustil a které odpovídá v této části obžalobě. Toto jeho jednání směřovalo jen k jeho dcerám a lze je podle názoru odvolacího soudu, neboť trvalo po dobu více jak dvou let, označit za týrání s ohledem na prokázanou hrubost a psychický nátlak. Kombinace psychického a fyzického násilí pociťovaly dcery stěžovatele jako vážné příkoří, které bylo spojeno s nezanedbatelnými následky na jejich psychickém vývoji popsanými ve znaleckém posudku. Ve shodě s nalézacím soudem i soud odvolací dospěl k závěru, že jednání stěžovatele naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu podle ustanovení §215 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákona, přičemž u subjektivní stránky trestného činu byl prokázán nepřímý úmysl stěžovatele [§4 písm. b) trestního zákona].
Odvolací soud však na rozdíl od soudu nalézacího nesdílel názor, že se stěžovatel dopustil svým jednáním i trestného činu podle ustanovení §217 odst. 1 písm. b) trestního zákona, neboť neshledal v jednání stěžovatele žádné známky toho, co by u jeho dcer mohlo vyvolat sklon k nemravnému životu a tím i nebezpečí jejich zpustnutí.
Protože odvolací soud dospěl ohledně nezletilého P. k odlišnému závěru u části skutkových zjištění a jinému právnímu názoru v případě trestného činu podle ustanovení §217 odst. 1 písm. b) trestního zákona, z podnětu odvolání stěžovatele napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a sám ve věci rozhodl tak, jak bylo již uvedeno výše. Protože nalézací soud ve svém rozhodnutí posoudil oba trestné činy jako spáchané v jednočinném souběhu, rozhodl se odvolací soud první kvalifikaci trestného činu podle ustanovení §217 odst. 1 písm. b) trestního zákona zcela pominout.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 21. 9. 2006 pod sp. zn. 6 Tdo 788/2006 tak, že je podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
V obsáhlém odůvodnění dovolací soud konstatoval, že stěžovatel opřel své dovolání o dovolací důvody ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) trestního řádu, tedy že došlo k nesprávné aplikaci ustanovení §215 trestního zákona, přičemž rozvedl své námitky ohledně výkladu pojmu "týrání svěřené osoby" a nedostatku intenzity vyžadované trestním zákonem. Další nedostatky dovolatel spatřoval v porušení zásady volného hodnocení důkazů, zákonnosti, legality a materiální pravdy.
Dovolací soud shledal sice dovolání přípustným, ale ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům [§265b odst. 1 písm. g), k) trestního řádu] uvedl, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudů obou stupňů. Je naopak povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního stupně, které je možné korigovat jen v odvolacím řízení. S ohledem na výše uvedené dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné námitky na první z uplatněných dovolacích důvodů [§265b odst. 1 písm. g) trestního řádu] nedopadají, s výjimkou námitky stěžovatele poukazující na nenaplnění zákonného znaku "týrání osoby" (ve smyslu ustanovení §215 trestního zákona), a to ve vztahu k tvrzené nedostatečné intenzitě prokázaného jednání a absenci subjektivní stránky jednání stěžovatele, včetně rovněž namítané nedostatečně posouzené společenské nebezpečnosti skutku.
Podle názoru dovolacího soudu jak soud nalézací, tak i soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí (v rámci skutkových zjištění k jednání stěžovatele) podrobně a srozumitelně vysvětlily, v čem shledaly naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákona, a to jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce, přičemž soud nalézací v jednání stěžovatele oprávněně dovodil i vyšší stupeň bezcitnosti, hrubosti, jakož i soustavnost popsaného jednání.
Dovolací soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že v jeho jednání nelze spatřovat úmyslné zavinění, protože tak prý jednal jen v zájmu řádné výchovy svých dětí, a zdůraznil, že byla jednoznačně naplněna subjektivní stránka trestného činu ve formě nepřímého úmyslu spočívající v aktivním jednání stěžovatele, který se opakovaně, dlouhodobě dopouštěl fyzického a psychického týrání nezletilých dětí, takže jim způsobil nejen fyzické útrapy, jichž si musel být vědom, ale i psychické trauma v podobě psychické poruchy diagnostikované soudní znalkyní PhDr. I. K.
Závěrem dovolací soud odmítl i stěžovatelem uvedený dovolací důvod formálně deklarovaný dle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu s tím, že z pohledu jím vznesených námitek takový důvod nelze dovodit, přičemž nad rámec tohoto závěru zdůraznil, že výrok o vině v rozsudku nalézacího soudu má veškeré náležitosti předpokládané v ustanovení §120 odst. 3 trestního řádu.
III.
Ústavní soud po seznámení se s obsahem připojeného spisu sp. zn. 3 T 158/2002 a námitkami stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Především je třeba říci, že obsah ústavní stížnosti jako celku i její jednotlivá tvrzení staví Ústavní soud do pozice třetí "odvolací instance", která mu však nepřísluší, neboť Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti.
Po seznámení se s obsahem připojeného trestního spisu Ústavní soud konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti byly již předmětem posouzení dovolacího soudu, který se s nimi, ovšem v rozsahu dovolacího řízení, zabýval, a jak je zřejmé z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení, i náležitým způsobem vypořádal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě polemizuje s hodnocením důkazů tak, jak byly provedeny obecnými soudy, přičemž jak již zdůraznil dovolací soud, podstata námitek stěžovatele vychází z jím vybudované odlišné skutkové verze, než byla ta, k níž dospěly soudy obou stupňů po zhodnocení provedených důkazů. K takové situaci je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Protože je Ústavní soud vázán hranicemi svých pravomocí, ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zásadně se nepouští do hodnocení dokazování provedeného obecnými soudy, ledaže by zjistil, že při hodnocení důkazů došlo ze strany rozhodujících soudů k porušení ústavnosti.
Uvedený princip respektoval Ústavní soud i v projednávané věci a zabýval se proto pouze otázkou, zda způsobem provedeného dokazování a následným hodnocením provedených důkazů nebyla porušena základní práva stěžovatele (zejména právo na spravedlivý proces). Takové porušení však Ústavní soud neshledal, neboť je nepochybné, že zejména nalézací soud v předmětné trestní věci provedl velmi podrobné a obsáhlé dokazování, přičemž respektoval důkazní návrhy stěžovatele ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, tj. dokazování zaměřil tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí.
Z protokolu o veřejném zasedání konaném před odvolacím soudem dne 15. 2. 2006 (na č. l. 708-710) vyplývá, že obhájce stěžovatele předložil při jednání 20 listin a navrhoval, aby byly při veřejném zasedání konstatovány, což se také stalo s tím, že po konstatování jejich obsahu byly listiny vráceny.
Je nepochybné, že stěžovatel podle téhož protokolu využil svého práva posledního slova, přičemž stručný obsah jeho přednesu je v tomto protokole rekapitulován. Případný postup obhájce stěžovatele ve smyslu ustanovení §203 odst. 3 trestního řádu není v protokole zaznamenán.
Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud se podrobně zabýval i v ústavní stížnosti opakovanými námitkami ohledně údajně chybějící materiální stránky trestného činu - společenské nebezpečnosti, chybějících zákonných znaků trestného činu - trvalosti a soustavnosti (ve smyslu ustanovení §215 trestního zákona), výkladu pojmu týrání svěřené osoby ve smyslu nenaplnění nezbytné intenzity takového jednání a absencí subjektivní stránky trestného činu - zavinění. Vzhledem k tomu, že všechny označené námitky byly v odůvodnění odmítavého usnesení dovolacího soudu jasně a srozumitelně vysvětleny, Ústavní soud na tyto vývody pro krátkost svého odůvodnění odkazuje, a nepovažuje za nutné k nim cokoli dodávat.
Za nedůvodné je třeba označit i další námitky stěžovatele ohledně údajné neúplnosti a neurčitosti výroku o vině v rozhodnutí odvolacího soudu. Podle ustanovení §120 odst. 3 trestního zákona musí být ve výroku, jímž se obžalovaný uznává vinným, přesně označen trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
Všechny výše uvedené zákonné požadavky byly ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu splněny, přičemž nelze pochybovat o tom, že stěžovatel takto popsaným jednáním naplnil jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu týrání svěřené osoby (§215 trestního zákona). Za nedůvodné pokládá Ústavní soud i tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu nesplňují požadavky uvedené v ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu.
Protože stěžovatelem v řízení před Ústavním soudem uplatněné námitky nebyly shledány důvodnými, neztotožnil se Ústavní soud s tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně garantovaných práv a svobod a ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Pouze v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledků řízení (není-li ústavní stížnost odmítnuta a u stěžovatele byly zjištěny obtížné majetkové nebo osobní poměry) uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu); v ostatních případech platí postup podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a Ústavní soud o náhradě nákladů v řízení před Ústavním soudem nerozhoduje, neboť ustanovení občanského soudního řádu platí v řízení před Ústavním soudem pouze přiměřeně (§63 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu