ECLI:CZ:US:2007:3.US.1438.07.1
sp. zn. III. ÚS 1438/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. Č. zastoupeného Jitkou Stanoevovou, advokátkou v Brně, Chládkova 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, čj. 58 Co 80/2007-305, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem, napadá stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, čj. 58 Co 80/2007-305. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z předložené kopie napadeného rozhodnutí zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Obvodní soud pro Prahu 4 vydal v řízení o úpravě poměrů nezletilého syna pro dobu do a po rozvodu manželství jeho rodičů dne 21. 12. 2006 rozsudek pod čj. 14 Nc 396/2005-273, ve kterém upravil styk otce (stěžovatele) s nezletilým synem, kdy stanovil, že stěžovatel vždy převezme syna v místě bydliště a po skončení styku ho matce v místě bydliště odevzdá, a dále uložil stěžovateli povinnost platit na syna výživné od 1. 2. 2005 ve výši 2 500,- Kč měsíčně, a zaplatit ve splátkách dlužné výživné za dobu od 1. 2. 2005 do 31. 12. 2006 ve výši 23 500,- Kč.
Proti rozsudku podala matka odvolání, kde (mimo jiné) poukázala na možnosti vyššího výdělku stěžovatele (s ohledem na jeho vzdělání) a na jeho úspory.
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 4. 4. 2007, čj. 58 Co 80/2007-305, tak, že prvostupňový rozsudek změnil ohledně výše výživného, kdy stanovil stěžovateli výživné na syna ve výši 4 000,- Kč měsíčně, a uložil mu zaplatit dlužné výživné za dobu od 1. 2. 2005 do 31. 3. 2007 ve výši 64 000,- Kč. V ostatním napadený rozsudek potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel ohledně úpravy styku se synem namítl, že je mu matkou a rozhodnutím soudu (fakticky) bráněno ve styku se synem; brojil proti rozhodnutí o vyzvedávání a vracení syna v místě bydliště a poukázal na své neúměrné finanční zatížení související s automobilovou přepravou za účelem víkendového styku se synem a na to, že doprava vlakem či autobusem není možná (obdobně jako v odvolání navrhoval dopravu syna expresní linkou; poukázal na synův věk 14 let). Má tedy za to, že soudem provedená úprava styku brání až znemožňuje stěžovateli syna vidět, a to (i) v rozporu s vyjádřením (přáním) syna.
Ohledně výše výživného stěžovatel vytkl soudu, že nepřihlédl k těmto skutečnostem:
- v době synova studia 4. třídy v Brně (školní rok 2003/2004) se stěžovatel o syna staral sám bez (finančního) přispívání matky,
- stěžovatel v září 2004 zaslal matce 10 000,- Kč, na Vánoce 2004 převzala v hotovosti částku 2 000,- Kč, a v únoru 2005 v hotovosti částku 10 000,- Kč,
- stěžovatel zaplatil na syna školné v Brně ve výši 12 000,- Kč a poté v Praze ve výši 12 000,- Kč (obojí 1. polovina primy), dále 6 000,- Kč za 2. polovinu primy (2005) a 6 000,- Kč za 1. polovinu sekundy (2006),
- stěžovatel vložil na synovo stavební spoření v letech 2005 a 2006 po
20 000,- Kč,
- faktické příjmy stěžovatele,
- náklady matky na služební mobil (její vyšší příjmy),
- příjmy matky z vypracovaných "studií",
- nepřiměřená výše nákladů matky, když ta se synem žije ve velikém bytě v luxusní části Prahy, navíc nadbytečně synovi platí doučování anglického jazyka, místo aby se synovi věnovala sama.
Stěžovatel dále namítl porušení práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků. Uvedl, že odvolací soud mu nedal možnost shrnout v rámci odvolacího řízení jeho návrhy, vyjádřit se k provedenému dokazování a ke skutkové a právní stránce věci; pouze se jej zeptal, zda nemá návrh na doplnění dokazování, a následně rozhodl; přihlédl pouze k tvrzení matky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení principu rovnosti účastníků ani stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Soudy provedly řádně dokazování a zjišťování skutkového stavu věci. Ústavní soud neshledal, že by v procesu dokazování došlo k porušení ústavně zaručených práv tím, že by některé důkazy byly neprávem opomenuty, nebo že by došlo k svévolnému hodnocení důkazů. Skutečnost, že odvolací soud dospěl ohledně výše výživného k závěrům odlišným od soudu prvostupňového, není sama o sobě důvodem k zásahu Ústavního soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu je třeba vidět ve spojení s rozhodnutím prvostupňovým. Odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zcela transparentní a Ústavní soud zde neshledal ani rozpor s postulátem spravedlivého rozhodování (neshledal extrémní nesoulad skutkových zjištění se závěry učiněnými, ani prvky libovůle při aplikaci §85 zákona o rodině a dalších zákonných ustanovení). Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že pro účely stanovení výživného soud posuzoval poměry obou rodičů jak z hlediska jejich příjmů (finančních prostředků), tak celkových majetkových poměrů, jejich možností a schopností (odvolací soud, zjednodušeně řečeno, dospěl k závěru, že možnosti a schopnosti stěžovatele nejsou natolik omezené, a to i s přihlédnutím ke zdrojům jeho příjmů v minulosti a současnosti, aby nemohl platit výživné, které odvolací soud stanovil), a příp. jiných vyživovacích povinností. Odvolací soud přihlédl (ohledně výživného i styku) také ke zdravotnímu stavu a věku nezletilého i k jeho vyjádřením, učiněným v soudním řízení.
K jednotlivým námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí krátce následující.
Ústavní soud považuje rozhodnutí odvolacího soudu (resp. obou soudů) o vyzvednutí a vrácení nezletilého v místě jeho bydliště za řádně, logicky a v souladu se zjištěnými skutečnostmi odůvodněné, a zároveň konzistentní s platnou právní úpravou (zdůrazňující zájmy nezletilého); neshledává zde vybočení z mezí ústavnosti.
Ohledně námitek, směřujících proti rozhodnutí o výši výživného, musí Ústavní soud konstatovat, že jsou nedůvodné (1. péče o syna a náklady na něj ve školním roce 2003/2004, přestože z rozhodnutí je zřejmé, že rodiče spolu nežili od srpna 2004 a výživné bylo stanoveno pro dobu od 1. 2. 2005, 2. "nadbytečné placení doučování anglického jazyka, místo aby se matka učila se synem sama", 3. náklady matky na služební mobil, které mají prokazovat její vyšší příjmy, když příjmy matky byly v soudním řízení řádně zjištěny a z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatel tuto námitku vznesl ve vyjádření k odvolání či při odvolacím jednání, 4. vyšší příjmy matky díky vypracování "studií", 5. námitka o částkách zaslaných na stavební spoření - forma úspor syna, kdy odvolací soud se s touto skutečností řádně a v souladu s platnou právní úpravou vypořádal, 6. námitka o nepřihlédnutí k výši tvrzených příjmů stěžovatele, přestože odvolací soud své závěry ohledně výše příjmů tvrzených stěžovatelem a nutnosti přihlédnout k možnostem rodiče - §85 odst. 2 zákona o rodině, dostatečně a srozumitelně vyjádřil ve svém rozhodnutí, 7. argumentace uhrazeným školným, když z rozhodnutí vyplývá, že sám stěžovatel v odvolacím řízení uvedl, že navrhuje nižší výživné, neboť synovi "hradil polovinu školného", 8. námitka proti nepřiměřeným nákladům na bydlení, kdy s údajem o bydlení v bytě 3+1 na dané adrese byl stěžovatel seznámen nejpozději v řízení u prvostupňového soudu a z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatel námitku o "luxusním bydlení" vznesl v době před podáním ústavní stížnosti, 9. námitka o předání matce 10 000,- Kč a 2 000,- Kč v roce 2004, když z napadeného rozhodnutí vyplývá, že tyto částky byly oběma soudy zohledněny, a to v rámci rozhodování o výživném, 10. námitka o nepřihlédnutí k částce 10 000,- Kč z února 2005, když oba soudy tuto částku započetly na dlužné výživné).
K otázce výživného považuje Ústavní soud za potřebné uvést, že "výživné" nepředstavuje pouze výživu ve vlastním slova smyslu, ale i uspokojování ostatních hmotných potřeb (šaty, obuv) a kulturních potřeb (vzdělání, zájmy, záliby). Je třeba mít přitom na zřeteli, že rozsah vyživovací povinnosti je podmíněn nejen možnostmi, schopnostmi a majetkovými poměry rodičů, ale také odůvodněnými potřebami dítěte (a to v závislosti na faktorech jako je jeho věk, zdravotní stav atd.); je třeba vzít do úvahy nejen potřeby obvyklé, tj. pravidelně se vyskytující, ale také potřeby vyskytující se někdy (jednorázově, v době prázdnin atd.).
Pokud jde o námitku, že stěžovatel neměl možnost se v odvolacím řízení vyjádřit k důkazům a skutkové stránce a přednést své návrhy, Ústavní soud neshledal, že by tato tvrzení odpovídala postupu soudu, vyplývajícímu z napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění odvolacího rozhodnutí je zřejmé, že stěžovateli bylo doručeno odvolání matky, na které stěžovatel písemně reagoval. Dále je z rozhodnutí patrno, že stěžovateli bylo umožněno přednést návrhy, čehož stěžovatel využil a vznesl jednak svůj návrh na výši výživného, který také zdůvodnil, a dále se vyjádřil k rozsahu stanoveného styku s nezletilým.
Ústavní soud v daném případě neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, proto postupoval tak, že mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu