ECLI:CZ:US:2007:3.US.148.07.1
sp. zn. III. ÚS 148/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1301/2006, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 2006, č.j. 4 To 1080/2005-227, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2005, č.j. 27 T 59/2005-199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že v jeho trestní věci soudy postupovaly v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čímž porušily jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
V jednotlivostech stěžovatel uvedl, že se jednání, za které byl odsouzen, nedopustil, a že byl uznán vinným v rozporu se základními principy trestního řízení. Soud prvního stupně důkazy, které svědčily v jeho prospěch, nehodnotil a nevyvodil z nich skutkové závěry; zjištění jím učiněná z provedených důkazů nevyplývají, naopak ke skutečnostem, které se z provedených důkazů podávají, soud podle jeho názoru nepřihlédl. Odsuzující rozsudek je postaven na "jediném přímém důkazu", jímž je výpověď poškozené, o jejíž věrohodnosti lze mít důvodné pochybnosti. Hodnocení důkazů soudem prvního stupně proto "zcela zjevně vybočuje z mezí daných zákonem".
Rozhodnutí odvolacího soudu, namítl posléze stěžovatel, je "nepřesvědčivé", protože poukazuje na správnost skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně, aniž by se soud vypořádal s jeho odvolacími námitkami. Stěžovatel má rovněž zato, že toto usnesení je ovlivněno tím, že JUDr. Daniel Prouza, Ph.D., předseda senátu Okresního soudu v Českých Budějovicích, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, byl v době rozhodování odvolacího soudu zde "pracovně zařazen" a v případě vrácení věci soudu prvního stupně by musel věc sám "dosoudit", anebo by věc připadla jinému soudci, který by musel znovu provést celé hlavní líčení. Podle stěžovatele zájem na rychlosti rozhodování a "řešení vlastních organizačních a personálních problémů převážil nad zájmem nad zákonností a ústavností rozhodování obecných soudů".
Nejvyšší soud pak přes "zjevné" vady napadených rozhodnutí a předcházejícího řízení "formalisticky" argumentoval tím, že ve stěžovatelově případě nejsou dány uplatnitelné dovolací důvody.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyři roky a tři měsíce. Napadeným usnesením krajského soudu bylo podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítnuto stěžovatelovo odvolání. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud taktéž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda obecnými soudy podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, zejména dokazování (§89 a násl. tr. řádu) a hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), resp. ustanovení, jež vyslovují požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. řádu), nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Předně je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatnil námitky, které adresoval již soudům obecným, a že odvolací soud i soud dovolací se s nimi - adekvátně dané věci - vypořádaly, a své závěry dostatečně a v přiléhavé podobě ve svých rozhodnutích vyjádřily.
K námitce stěžovatele týkající se hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené je na místě připomenout, že i jí se zabývaly všechny ve věci činné instance obecných soudů, a dospěly k závěru, že na základě znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie, stop na těle poškozené a výpovědí svědků o ní není pochyb. Dílčí rozpory ve výpovědi poškozené, její neschopnost vysvětlit okolnost získání telefonního čísla stěžovatelem či způsob jejího svlečení soudy za rozhodující nepovažovaly; mimo jiné se zřetelem ku zjištění znalců, podle kterých se u stěžovatelky vyvinula posttraumatická stresová porucha, přičemž poruchy paměti jsou u obětí násilných trestných činné běžné.
Podle Ústavního soudu toto hodnocení důkazů nelze mít za nevěcné ani nelogické, a tím odporující zásadám spravedlivého procesu.
Co do dalších stěžovatelem uváděných nesrovnalostí ohledně údajů o jeho bázni ze psů, absenci nálezů biologických stop, požadavku stěžovatelky na vymalování jejího bytu, či doby kontaktu poškozené se svědkem Š., platí, že nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný (výše identifikovaný) úsudek, že obecné soudy (prvního a druhého stupně) pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování a při hodnocení důkazů. Učiněná skutková zjištění mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, tedy dospět nelze. Nepřítomnost biologických stop na místě činu vazbu na klíčový prvek "násilí" na poškozené (§241 odst. 1 tr. zákona) zjevně nemá, jestliže existenci konkrétní sexuální praktiky vůči ní stěžovatel doznal.
Ohledně stěžovatelových námitek směřujících do dovolacího řízení postačí poukázat na výstižné odůvodnění usnesení dovolacího soudu; není vskutku důvod k pochybnostem, že stěžovatel v dovolání uplatnil námitky, které dovolací důvody ve smyslu stěžovatelem uvedených ustanovení §265b odst. 1 písm. k), l) tr. řádu nenaplňují. Zároveň se Ústavní soud ztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, podle kterého ve stěžovatelově věci nelze dovodit stav zjevného rozporu mezi tím, co bylo podle obsahu spisu v řízení zjištěno a mezi skutkovými závěry uvedenými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
Shrnutím řečeného nelze než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu