ECLI:CZ:US:2007:3.US.1577.07.1
sp. zn. III. ÚS 1577/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vimperská masna, a. s., se sídlem ve Vimperku, Špidrova 84, zastoupené JUDr. Janem Soldátem, advokátem v Milevsku, Sažinova 763, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2007, čj. 10 Ca 54/2007-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 19. 6. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí. Dle tvrzení stěžovatelky byla rozhodnutím porušena její majetková práva, neboť byla nezákonně zkrácena na náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka uvedla, že byla plně úspěšná v řízení před oběma správními soudy (Krajským soudem v Českých Budějovicích i Nejvyšším správním soudem), přesto jí byla přiznána náhrada nákladů pouze ve výši jedné poloviny. Stěžovatelka se neztotožňuje s názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích, že její úspěch byl pouze částečný, jelikož předmětem přezkumu byla nezákonnost správního rozhodnutí, přičemž rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno, a nelze proto posuzovat míru nezákonnosti ani míru úspěšnosti (tj. oprávněnosti stěžovatelkou uvedených námitek).
Z kopie napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala správní žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí správce daně o dodatečném doměření daně z příjmů právnických osob. V žalobě nesouhlasila s vyřazením úhrady za služby poskytnuté stěžovatelce společností HARPAGON - Písek s. r. o. v likvidaci, a vyřazením rezervy vytvářené na opravu stavebního díla (odbahnění rybníka), z daňových nákladů.
Žaloba byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2005, čj. 10 Ca 164/2003-32, zamítnuta. Soud dospěl k závěru, že výdaj vynaložený stěžovatelkou na úhradu služeb poskytnutých společností HARPAGON - Písek s. r. o. v likvidaci není daňově uznatelným výdajem, neboť se jednalo o služby obvykle vykonávané statutárními orgány každé společnosti, jimž za takovou činnost náleží odměna; nebylo prokázáno, že tento výdaj je výdajem vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů (§24 odst. 1 zákona o daních z příjmů). Ohledně vytváření rezervy na opravu rybníka uvedl, že nejde o opravu dlouhodobého hmotného majetku, a proto zde nelze vytvářet rezervu.
Proti rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil. Ztotožnil se se závěrem, že výdaj na poskytnuté služby není daňovým nákladem, neboť zde chybí souvztažnost mezi tímto výdajem a příjmy stěžovatelky. Ohledně rezervy uvedl, že možnost uplatnit tuto rezervu jako daňově uznatelný náklad neexistovala. Zabýval se proto tím, zda lze odbahnění rybníka považovat za opravu hmotného majetku a dospěl k závěru, že rybník je výsledkem (i) stavební činnosti, je stavbou (§26 zákona o daních z příjmů) a tedy je hmotným majetkem. Provedení zemních prací (odbahnění) je pak součástí opravy dlouhodobého majetku.
Krajský soud v Českých Budějovicích vydal dne 5. 4. 2007 pod čj. 10 Ca 54/2007-75 nový rozsudek, kterým rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích zrušil pro vady řízení. Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, dospěl k závěru, že žaloba je (jen) zčásti důvodná. Z jeho rozhodnutí vyplývá, že nebylo prokázáno, že společnost HARPAGON - Písek s. r. o. v likvidaci poskytla stěžovatelce služby, které by měly povahu daňového výdaje; ohledně vytváření rezervy na odbahnění rybníka učinil tentýž závěr jako Nejvyšší správní soud. Současně krajský soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení v rozsahu jedné poloviny (ve výši 6 187,50 Kč), a to s odkazem na §60 odst. 1 soudního řádu správního. Uvedl, že přezkum je prováděn se zřetelem k uplatněným žalobním bodům, žalobní body byly dva, žaloba byla opodstatněná pouze v jednom z bodů, proto byla stěžovatelka úspěšná pouze částečně, a byla jí tak přiznána jen částečná (poloviční) náhrada jí vynaložených nákladů v řízení před Nejvyšším správním soudem a Krajským soudem v Českých Budějovicích.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu) nebo zásah i do jiného základního práva.
Podstatou námitky stěžovatelky je nesouhlas s interpretací §60 odst. 1 soudního řádu správního, tedy nesouhlas s výkladem pojmů "plný úspěch ve věci" a "částečný úspěch ve věci". Zatímco správní soud poměřil žalobní úspěch ve vztahu k žalobním bodům, stěžovatelka tak činí ve vztahu k závěrečnému návrhu žaloby (petitu). Jedná se tedy pouze o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, proto se uplatní zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím interpretační exces a libovůli. Taková vada přitom musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému (pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu).
O porušení ústavně zaručených práv se však v tomto případě nejedná. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je správním soudem ústavně konformně odůvodněno (znění výroku napadeného rozhodnutí nemění nic na skutečnosti, že v rozsahu jedné poloviny nebylo žalobě vyhověno). V závěrech soudu Ústavní soud neshledává libovůli ani interpretační exces, pokud jde o posuzování úspěšnosti účastníka řízení. Přestože Ústavní soud nehodlá do odůvodněného výkladu "jednoduchého" práva, provedeného správním soudem, vstupovat vlastními úvahami (neboť v dané věci nebyla shledána libovůle), vysloví k námitce stěžovatelky, že "nelze v daném případě (řízení) posuzovat míru nezákonnosti rozhodnutí" (tj. míru úspěšnosti žaloby), krátkou poznámku, zda stěžovatelka předestírá tuto argumentaci (i) s ohledem na skutečnost, že se v daném případě jedná o dodatečné doměření daně (platební výměr, ukládající zaplacení určité peněžní částky), kdy je zřejmé, že změna výše doměřené částky závisí (bude záviset) právě na tom, v jaké míře bylo napadené rozhodnutí správního orgánu nezákonné, resp. zda postupoval správní orgán nezákonně v obou stěžovatelkou namítaných případech (služby i rezerva), nebo pouze v některém z nich.
Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud v dané věci neshledal vybočení z mezí ústavnosti, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu