ECLI:CZ:US:2007:3.US.1606.07.1
sp. zn. III. ÚS 1606/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. F. R. zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hovorkou, advokátem v Praze 4, Dačického 3/1150, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, čj. 11 Cmo 371/2005-147, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2007, čj. 11 Cmo 61/2007-177, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených usnesení obecného soudu. Stěžovatel má za to, že byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 31 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel uvedl, že soudy neposkytly ochranu jeho zájmům, nevzaly na vědomí, že opožděné podání žaloby ovlivnil nepřehledný postup dotčených institucí a organizací, nýbrž sledovaly pouze dodržování formální stránky procesu soudního řízení, aniž jednaly v meritu věci. V důsledku toho bylo stěžovateli upřeno právo na získání osvědčení o pracovní diskriminaci a politické perzekuci. Stěžovatel proto podal žalobu pro zmatečnost, kterou spatřoval ve způsobu vedení celého sporu evidovaného pod sp. zn. 5 C 197/98, 24 Co 829/98 a 21 Cdo 682/2001 u soudů všech tří stupňů v dané věci, kdy soudy neakceptovaly jeho argumenty, odůvodňující opožděné podání žaloby.
Z předložených kopií dvou napadených usnesení a dále usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2005, čj. 99 C 8/2004-88, a usnesení téhož soudu ze dne 18. 1. 2007, čj. 99 C 8/2004-164, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Stěžovatel podal žalobu pro zmatečnost (směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 1999, čj. 24 Co 829/98-78, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 11. 1998, čj. 5 C 197/98-50), která byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2005, čj.
99 C 8/2004-88, zamítnuta z důvodu, že prostředek právní ochrany - žalobu pro zmatečnost právní řád ČR v době před 1. 1. 2001 neznal (odvolací rozhodnutí ve stěžovatelově věci, proti kterému stěžovatel podal žalobu pro zmatečnost, totiž nabylo právní moci před datem 1. 1. 2001).
Proti zamítavému usnesení podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že napadené usnesení svým usnesením ze dne 28. 2. 2006, čj. 11 Cmo 371/2005-147, potvrdil, a to se stejným odůvodněním, tedy z důvodu neexistence žaloby pro zmatečnost před 1. 1. 2001.
Stěžovatel poté podal návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, čj. 11 Cmo 371/2005-147. Návrh byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2007, čj.
99 C 8/2004-164, zamítnut, a to s odůvodněním o nemožnosti prominutí lhůty k podání dovolání (§240 odst. 2 občanského soudního řádu). Soud v odůvodnění konstatoval, že usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 2. 2006, čj. 11 Cmo 371/2005-147, bylo stěžovateli doručeno prostřednictvím jeho právního zástupce dne 23. 3. 2006; návrh na prominutí zmeškání lhůty k dovolání (spolu s dovoláním) byl soudu doručen dne 11. 12. 2006.
Proti tomuto zamítavému usnesení podal stěžovatel odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 30. 3. 2007, čj. 11 Cmo 61/2007-177, tak, že odvoláním napadené usnesení potvrdil, a to se stejným odůvodněním, tedy z důvodu nemožnosti prominutí zmeškání lhůty k dovolání.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti podána opožděně a zčásti zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, čj. 11 Cmo 371/2005-147, je ústavní stížnost podána opožděně.
Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud se stěžovatelem předložených kopií rozhodnutí zjistil, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, čj. 11 Cmo 371/2005-147, bylo stěžovateli doručeno dne 23. 3. 2006 (viz výše uvedený popis řízení před obecnými soudy).
Stěžovateli tedy počala běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti dne 24. 3. 2006, ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 21. 6. 2007. Je tedy evidentní, že ústavní stížnost byla v daném případě podána opožděně, proto Ústavní soud ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, čj. 11 Cmo 371/2005-147, odmítl dle §43 odst. 1 písm. b) ZÚS.
V daném případě nebylo možno aplikovat §72 odst. 4 ZÚS, neboť (jak vyplývá z výše popsaného postupu řízení před obecnými soudy) stěžovatel sice podal proti napadenému usnesení (také) dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, avšak podal je opožděně, navíc návrh na prominutí zmeškání lhůty k dovolání byl zamítnut. V daném případě tedy nedošlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání z důvodů závisejících na uvážení soudu.
Pokud jde o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2007, čj. 11 Cmo 61/2007-177, shledal Ústavní soud, že ústavní stížnost byla podána včas (dotazem u Krajského soudu v Hradci Králové zjistil, že uvedené usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 2. 5. 2007), avšak je nedůvodná.
Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy svým postupem ve věci návrhu stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k podání dovolání vybočily z ústavních kautel. Soudy rozhodovaly zcela v souladu s platnou právní úpravou a v mezích ústavnosti; Ústavní soud nemá ani za to, že by jejich rozhodnutí představovalo přepjatý formalismus, který je (v podstatě) jedinou námitkou stěžovatele v jeho ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS a ústavní stížnost v rozsahu směrujícím proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2007, čj. 11 Cmo 61/2007-177, odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu