ECLI:CZ:US:2007:3.US.1607.07.1
sp. zn. III. ÚS 1607/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2007 soudcem zpravodajem Janem Musilem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti A) Ing. J. S. a B) Ing. D. S., zastoupených JUDr. Josefem Provazníkem, advokátem se sídlem Lidická 28, Praha 5, proti potvrzující části výroku pod bodem I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2007 č. j. 14 Co 18/2007-284, a proti výroku pod bodem VI. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. července 2006 sp. zn. 7 C 241/96 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. července 2006 sp. zn. 7 C 241/96, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a L. J. a D. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 25. 6. 2007, napadají stěžovatelé v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pouze v označených výrocích, a tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článek 90 Ústavy a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že spolu s ústavní stížností podali z procesní opatrnosti se zřetelem k závěrům uvedeným v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06 dovolání, které ve stejnopisu přiložili k ústavní stížnosti, neboť se domnívají, že by v případě odmítnutí tohoto mimořádného opravného prostředku jako nepřípustného, nebyla zákonná 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozsudkům zachována.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatelé navrhli, aby řízení o předmětné ústavní stížnosti bylo přerušeno do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání.
II.
Ústavní soud vždy, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") požadované náležitosti, a zda jsou současně splněny i podmínky jejího projednání uvedené v zákoně o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy slouží jako prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům ochrany práv konkrétního subjektu prostředkem subsidiárním. Princip subsidiarity ústavní stížnosti v praxi znamená, že předpokladem zahájení řízení o ústavní stížnosti je nutnost vyčerpat před jejím podáním všechny prostředky před konkrétními orgány veřejné moci, které právní řád České republiky konkrétnímu subjektu poskytuje; nerespektování tohoto principu má za následek odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vyjádřením materiální stránky uvedeného principu jsou pak bezesporu kompetence Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), jako orgánu, který poskytuje ochranu základním právům subjektu teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována jinými orgány veřejné moci, kterým taková činnost přísluší.
Jinak řečeno, subsidiarita ústavní stížnosti znamená realizaci ústavně garantovaného principu dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud tedy právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech jednotlivce příslušný konkrétní orgán veřejné moci, v případě dovolání Nejvyšší soud ČR, bylo by zásahem do jeho pravomoci a tedy i porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud o těchto právech rozhodoval.
Novela zákona o Ústavním soudu provedená zákonem č. 83/2004 Sb. a účinná od 1. 4. 2004 vymezila v §75 odst. 1 nepřípustnost ústavní stížnosti podrobněji - nevyčerpáním všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje. To však neplatí v případě podání mimořádného opravného prostředku, který orgán veřejné moci, který o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se zjevně jedná o postup Nejvyššího soudu ČR podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
To tedy znamená, že pokud fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nemůže Ústavní soud za této situace odmítnout ústavní stížnost pro její nepřípustnost. Naopak, pokud výše uvedený subjekt mimořádný opravný prostředek uplatnil, avšak bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustným, je podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím zachována.
Stěžovatelé podali návrh na přezkoumání napadených rozhodnutí v rámci dovolacího řízení, tedy cestou mimořádného opravného prostředku. Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Pokud tedy, jako je tomu v dané věci, napadli stěžovatelé rozhodnutí (resp. jeho potvrzující výrok) odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje jen dovolací soud, není možné poté ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro její opožděnost.
K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání není tedy důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud posoudil dovolání jako nepřípustné z důvodu závisejícím na jeho posouzení, není možné ústavní stížnost brojící proti rozhodnutím, která rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, případně rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, počne běžet stěžovatelům až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání.
Ostatně i z toho, že stěžovatelé podali dovolání, lze usoudit, že se domnívají, že jimi tvrzený zásah do jejich práv je možné odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustným způsobem zasáhnout do rozhodování obecných soudů. V případě, že by vyhověl návrhu stěžovatelů a vyčkával rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by tak pobízel i ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavních stížností a dovolání, aniž by k takovému postupu, jak je výše popsáno, byl objektivní důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze tedy v současné době předjímat a podání ústavní stížnosti je proto předčasné.
Odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jejich dovolání neuspělo, budou moci zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby tato zohlednila i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poznamenává, že v usnesení ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako opožděnou [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] s ohledem na skutečnost, že stěžovatel pouze formálně vycházel z přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve skutečnosti však v dovolání uplatněné dovolací námitky (nesprávnost skutkových zjištění, nesprávné hodnocení provedených důkazů) nezaložily přípustnost dovolání, neboť nepředstavovaly způsobilý dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Je pochopitelně na zvážení každé fyzické nebo právnické osoby, jakým zvoleným procesním postupem se před podáním ústavní stížnosti vydá; zda v daném případě uplatní mimořádný opravný prostředek, který svým obsahem založí jeho přípustnost, či nikoli. Vzhledem k tomu, že i v řízení o dovolání je nezbytné zastoupení dovolatele advokátem, je patřičné vysvětlení všech v úvahu přicházejících právních úkonů samozřejmostí.
S ohledem na již uvedené skutečnosti, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2007
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj