ECLI:CZ:US:2007:3.US.1733.07.1
sp. zn. III. ÚS 1733/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. T., zastoupené Mgr. Kamilou Petrusovou, advokátkou se sídlem Rumunská 1, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. dubna 2007 č. j. 13 Co 308/2006-75, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a 1) J. L. a 2) Městského úřadu Litoměřice jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 7. 2007, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označený rozsudek, kterým podle jejího názoru bylo porušeno právo její dcery - nezletilé K. L., podílet se na stejné životní úrovni obou rodičů a právo na stanovení výživného podle odůvodněných potřeb nezletilé a schopností, možností a majetkových poměrů obou rodičů (ve smyslu čl. 27 Úmluvy o právech dítěte, dále jen Úmluva"). Protože odvolací soud v dané věci údajně postupoval způsobem, který se neslučuje se zákonem č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině") porušil údajně označený soud současně i článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka - zákonná zástupkyně nezletilé K. L. - odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování o výši výživného pro nezletilou nepřihlédl k nárůstu jejích odůvodněných potřeb, který objektivně existoval již tři roky před podáním návrhu na zvýšení výživného, přičemž o této skutečnosti byly soudům obou stupňů stěžovatelkou v průběhu pravomocně skončeného řízení předloženy důkazy. Ve vztahu k rozhodování odvolacího soudu stěžovatelka dále poukazuje na údajně nepřiměřenou délku odvolacího řízení.
Za nesprávný označuje stěžovatelka i výpočet dlužného výživného, přičemž namítá, že zvýšení výživného na nezletilou o 1 000,- Kč oproti dříve stanovenému výživnému je neúměrně nízké a odvolací soud v této situaci prý nezohlednil skutečnost, že od doby poslední úpravy výše výživného uběhla značná doba (osm let), což spolu se zvýšenými potřebami nezletilé mělo vést soud k úvaze o razantnějším zvýšení výživného, a to již za dobu tří let od podání návrhu.
II.
Z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 3. 2006 č. j. P 392/95-54 se zjišťuje, že ve věci péče o nezletilou K. L. o návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného rozhodl soud tak, že dosavadní výživné placené vedlejším účastníkem na nezletilou se zvyšuje z částky 1 000,- Kč na částku 2 500,- Kč měsíčně, splatnou k rukám matky nezletilé (výrok I.), dlužné výživné za období od 1. 1. 2004 do 31. 3. 2006 v celkové výši 40 500,- Kč bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 500,- Kč spolu s běžným výživným (výrok II.).
Soud prvního stupně s odvoláním na ustanovení §99 odst. 1 zákona o rodině a §163 odst. 2 o. s. ř. konstatoval, že v mezidobí od posledního rozhodnutí o výživném pro nezletilou došlo k podstatné změně poměrů, které odůvodňují změnu výše výživného. Tato změna poměrů byla zjištěna z provedených důkazů jak na straně rodičů nezletilé, tak i v jejích odůvodněných potřebách, neboť nezletilá v době rozhodování soudu prvního stupně již navštěvuje 7. třídu gymnázia. Zvýšené potřeby nezletilé shledal označený soud však pouze v souvislosti s náklady na dopravu a s jejím zdravotním stavem, neboť bylo prokázáno, že nezletilá studuje v Německu, kde však neplatí školné, poplatky spojené s ubytováním a stravným; rovněž náklady spojené s dosavadními mimoškolními aktivitami nezletilé od září 2005 nevznikají, neboť nezletilá se již žádným aktivitám nevěnuje.
Podstatnou změnu poměrů shledal soud prvního stupně v majetkových a výdělkových poměrech obou rodičů. Při hodnocení poměrů vedlejšího účastníka soud prvního stupně uvedl, že jeho příjem z pracovního poměru sice výrazněji nevzrostl, avšak v roce 2003 prodal nemovitosti, což mu umožnilo zvýšení jeho životní úrovně. Rovněž u stěžovatelky došlo ke změně poměrů, přibyla ji sice vyživovací povinnost k synovi narozenému v roce 1997, ale na straně druhé se jejími podnikatelskými aktivitami pozitivním způsobem změnily i její majetkové poměry.
Na základě výše uvedeného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že od doby posledního rozhodování soudu o výživném pro nezletilou došlo v poměrech účastníků k podstatným změnám, které odůvodňují navýšení výživného pro nezletilou. Označený soud v této souvislosti vzal v úvahu, že nezletilá je jediným dítětem vedlejšího účastníka, proto lze na něm spravedlivě požadovat hrazení vyšších potřeb nezletilé, než tomu bylo doposud.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 4. 2007 č. j. 13 Co 308/2006-75 pod bodem I. výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výživné na nezletilou zvýšil s účinností od 1. 9. 2005 na částku 2 000,- Kč měsíčně, přičemž dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2005 do 31. 3. 2007 určil částkou 13 500,- Kč. Jinak předmětný rozsudek potvrdil.
K odvolání vedlejšího účastníka odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a předcházející řízení a doplnil dokazování o zjištění aktuálních příjmů obou rodičů, a dospěl k závěru o částečné důvodnosti podaného řádného opravného prostředku.
Odvolací soud zdůraznil, že při změně rozsudku soudu prvního stupně vycházel z aktuálních poměrů rodičů, které se od rozhodování soudu prvního stupně podstatně změnily v tom, že vedlejšímu účastníkovi přibyla vyživovací povinnost k synovi, narozenému 17. 11. 2005, a částečně i k jeho partnerce, s nimiž žije ve společné domácnosti.
Stěžovatelka má dvě vyživovací povinnosti a od 15. 3. 2007 je v pracovní neschopnosti z důvodu rizikového těhotenství. Protože se změnily poměry na straně obou rodičů i nezletilé, shledal odvolací soud za přiměřené aktuální situaci stanovit vedlejšímu účastníkovi výživné na nezletilou ve výši 2 000,- Kč měsíčně, a to od 1. 9. 2005, tj. od doby, kdy začala nezletilá studovat na gymnáziu v Pirně (SRN). Stanovená výše výživného podle názoru odvolacího soudu odpovídá potřebám nezletilé, neboť z výpovědi stěžovatelky nebyly zjištěny náklady na studium nezletilé v takové výši, jak je hodnotil soud prvního stupně.
V závěru odůvodnění rozsudku odvolací soud vysvětlil, že nedoplatek na výživném činí od 1. 9. 2005 do 31. 3. 2007 podle jeho názoru částku 13 500,- Kč, protože se jedná o nedoplatek za dobu 19 měsíců, kdy vedlejší účastník platil na výživné částku 1 000,- Kč měsíčně až do července 2006; jde tedy o dobu 11 měsíců v níž nebylo zaplaceno celkem 11 000,- Kč a od srpna 2006 do března 2007 pak za dobu 8 měsíců vzrostl nedoplatek o další 4 000,- Kč. Z této částky bylo nutné odečíst 500,- Kč, které vedlejší účastník zaplatil v červenci 2006 navíc, čímž lze údajně dospět k celkové výši nedoplatku na výživném ve výši 13 500,- Kč.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především Ústavní soud připomíná, že podle jeho již ustálené judikatury vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. "jednoduchého práva" a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není "superrevizní" instancí všeobecného soudnictví, jejímž úkolem i cílem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
V projednávané věci lze rozdělit námitky stěžovatelky do dvou rovin.
V prvním případě spatřuje stěžovatelka porušení ústavně zaručených práv v údajně nesprávných skutkových závěrech odvolacího soudu, který nevzal v úvahu odůvodněné potřeby nezletilé již před jejím studiem v zahraničí a dále skutečnost, že od doby poslední úpravy výživného uplynul delší časový úsek, v němž vedlejší účastník nad rámec stanoveného výživného nezletilé nijak nepřispíval.
K výše uvedeným námitkám Ústavní soud připomíná, že odvolací soud ve smyslu ustanovení §154 odst. 2 o. s. ř. vycházel z aktuálního skutkového stavu, který zde existoval v době jeho rozhodování. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud jasně a srozumitelně vyložil, na základě jakých konkrétních důkazů, jimiž doplnil dokazování, vyvstala potřeba změnit rozsudek soudu prvního stupně. Je nepochybné, že odvolací soud při svém rozhodování byl nucen reagovat na nově vzniklé podstatné změny v poměrech účastníků, přičemž ovšem, jak sám zdůraznil, neztratil ze zřetele při svém rozhodování ani skutková zjištění a závěry soudu prvního stupně. Jeho úvahy při stanovení rozsahu vyživovací povinnosti k nezletilé splňují kritéria vymezená v ustanoveních §85 a §96 zákona o rodině (schopnosti, možnosti a majetkové poměry obou rodičů). Pokud odvolací soud nevyužil při stanovení počátku změny dosavadní výše výživného, resp. jeho zvýšení možnosti uvedené v ustanovení §98 odst. 1 zákona o rodině, tento svůj postup v odůvodnění předmětného rozsudku vyložil především poukazem na "podrobný výslech stěžovatelky", z něhož byly zjištěny nižší náklady na studium nezletilé, než jak byly hodnoceny v řízení před soudem prvního stupně.
Do druhé roviny spadají tvrzení stěžovatelky o údajném porušení práva na spravedlivý proces v důsledku "liknavosti" odvolacího soudu při jeho rozhodování a nesprávném výpočtu nedoplatku na výživném.
Jestliže se stěžovatelka dovolává porušení svých procesních práv, spočívajícího v údajně nepřiměřeně dlouhé době rozhodování odvolacího soudu až v době po doručení rozhodnutí odvolacího soudu, nelze než konstatovat, že bylo v možnostech stěžovatelky v případě tvrzených průtahů využít procesních prostředků uvedených v ustanoveních §164 až §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka však těchto možností nevyužila a námitky o údajných průtazích v řízení odvolacího soudu využívá až v ústavní stížnosti k tomu, aby zpochybnila věcnou správnost rozhodování odvolacího soudu v předmětné věci. Za této situace Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzením stěžovatelky o porušení jejích ústavních práv, resp. práv nezletilé. Obsah čl. 27 Úmluvy, jehož údajného porušení se stěžovatelka dovolává, je v dané věci respektován, protože nebylo prokázáno, že by nezletilé v souvislosti s jejím studiem na gymnáziu v SRN vznikaly oproti období do 1. 9. 2005 zvýšené výdaje, na jejichž pokrytí by nově stanovené výživné nepostačovalo.
K posledně uvedené námitce stěžovatelky - tvrzenému chybnému aritmetickému vyjádření celkové výše dlužného výživného tak, jak bylo uvedeno ve výroku pod bodem I. napadeného rozsudku, resp. v jeho odůvodnění na str. 2, Ústavní soud poznamenává, že situaci, kdy se v písemném vyhotovení vyhlášeného rozsudku vyskytnou vady, řeší ustanovení §164 o. s. ř., podle něhož předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.
Pokud se tedy stěžovatelka domnívá, že odvolací soud nesprávně vypočetl v rozsudku uvedený celkový nedoplatek výživného, měla postupovat ve smyslu shora uvedeného ustanovení §164 o. s. ř., a buď předložit soudu stejnopis rozsudku k opravě nebo podat návrh na opravu početní chyby. Takto ostatně může postupovat i nyní - zákon používá termín "kdykoliv". Taková chyba tedy není sama o sobě způsobilá založit protiústavnost napadeného rozhodnutí.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že článek 36 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, zakotvuje právo na tzv. spravedlivý proces, což znamená především právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soudy jsou přitom povolány k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytovaly ochranu právům. Ústavní soud již výše zdůraznil, že porušení čl. 36 Listiny ani čl. 27 Úmluvy nezjistil, neboť o věci rozhodl místně a věcně příslušný soud, který zákonu odpovídajícím způsobem věc projednal a vynesl rozsudek, který v dostatečném rozsahu odůvodnil. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Stejně tak nebylo shledáno, že by stěžovatelce jako účastnici řízení nebyla zaručena v pravomocně skončeném řízení rovná práva (článek 90 Ústavy), resp. že by vůči ní byla uplatňována státní moc v rozporu s ústavně zaručenými právy.
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2007
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu