ECLI:CZ:US:2007:3.US.177.07.1
sp. zn. III. ÚS 177/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. H., zastoupeného JUDr. M. H., proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 9. 2006, čj. 40 Nt 672/2006-139, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2006, čj. 6 To 614/2006-324, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 1. 2007 napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2006 čj. 6 To 614/2006-324, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 9. 2006, čj. 40 Nt 672/2006-139, s tím, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, když mu nebylo umožněno nahlédnout do vyšetřovacího spisu, aby měl možnost vyvracet důvody pro vzetí do vazby; tímto postupem prý byla porušena zásada rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení, čímž došlo k porušení čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, shora označeným usnesením téhož soudu byl stěžovatel vzat do vazby, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou však Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením, které je rovněž výše označeno, jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Stalo se tak poté, co bylo usnesením Policie České republiky zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestné činy dle §148 odst. 1 a 4 a §163a odst. 1 a 2 trestního zákona. Stěžovatelovi bylo, ve stručnosti řečeno, kladeno za vinu, že byl zapojen do řetězce osob, které se zabývaly výrobou a prodejem produktu s obchodním názvem změkčovač epoxidových pryskyřic, jenž však měl být záměrně vyráběn ve složení odpovídajícím požadavkům na motorovou naftu, a to s úmyslem krátit spotřební daň při následném uvedení takto vyrobeného produktu do volného prodeje. Stěžovatel měl v tomto řetězci zajišťovat z pokynu dalších osob přepravu tohoto produktu, přičemž byl srozuměn s tím, že přepravuje motorovou naftu, z níž je povinnost odvést spotřební daň, a to za účelem zajistit si podíl z finančního prospěchu získaného jejím prodejem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ustanovení §65 trestního řádu umožňuje za určitých okolností odmítnout obviněnému nahlížet do spisu, avšak tato možnost je výrazně omezena, pokud jde o rozhodování o vazbě v přípravném řízení, jak se uvádí v komentáři k trestnímu řádu vydanému nakladatelstvím C. H. Beck (4. vydání, 2002, str. 343), který stěžovatel doslovně v ústavní stížnosti cituje, resp. cituje tu jeho část, která má vyznívat v jeho prospěch. K tomu doplňuje, že soud vzal stěžovatele do vazby s odkazem na skutečnosti zjištěné z obsahu vyšetřovacího spisu, ačkoliv stěžovateli nebylo vůbec umožněno do spisu nahlédnout. Porušení jeho práv má být umocněno skutečností, že již při vydání usnesení o zahájení trestního stíhání došlo k porušením jeho práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, když nebyl seznámen s důkazy, na jejichž základě bylo trestní stíhání zahájeno. K tomu dodal, že ochrany svých práv v daném ohledu se domáhal v řízení vedeném před Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 816/06.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu nebylo umožněno nahlédnout do vyšetřovacího spisu, a tak nemohl před soudem, který rozhodoval o jeho vzetí do vazby, argumentovat, a to - jak z obsahu ústavní stížnosti a soudního spisu lze vyvozovat - především ohledně (ne)odůvodněnosti trestního stíhání jeho osoby.
Úvodem možno poznamenat, že se Ústavní soud již zabýval ústavní stížností stěžovatele proti usnesení Policie České republiky, útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality SKPV, expozitura Ústí nad Labem, ze dne 25. 8. 2006, ČTS: FIPO-12/UL-D-2006, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, a proti navazujícímu usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 9. 2006, čj. 2 VZV 20/2006-271, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí policejního orgánu, přičemž usnesením ze dne 19. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 816/06, ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Otázka ústavnosti rozhodnutí uvedených v předchozím odstavci, a tedy i ústavnosti zahájení samotného trestního stíhání stěžovatele, tedy již byla řešena, přičemž žádné pochybení v daném ohledu zjištěno nebylo.
Jde-li o otázku práva nahlížet do vyšetřovacího spisu v souvislosti s rozhodováním o vzetí do vazby, tou se již Ústavní soud zabýval ve svém nálezu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, č. 80), přičemž dospěl k závěru, že toto právo nelze pokládat za absolutní; podle okolností postačuje, aby obviněnému (obhájci) byly poskytnuty v přiměřeném rozsahu důkazy nebo jiné informace potřebné v daném stádiu trestního řízení k jeho obhajobě. Pro stručnost Ústavní soud stěžovatele na odůvodnění tohoto rozhodnutí odkazuje s tím, že se v něm Ústavní soud vypořádal i s argumentací rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva, kterou také stěžovatel v ústavní stížnosti nepřímo uplatňuje.
Vzhledem k tomu, že soud rozhodoval o vzetí stěžovatele do vazby v zápětí poté, co bylo zahájeno jeho trestní stíhání, je zřejmé, že minimálně základní informace pro to, aby stěžovatel mohl před soudem ve výše naznačeném směru argumentovat, mu poskytuje již zmíněné usnesení policie ze dne 25. 8. 2006, příp. usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, které bylo již také zmíněno, další informace pak plynou z návrhu státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby ze dne 6. 9. 2006. Ostatně na základě těchto informací stěžovatel v řízení před obecnými soudy, jak patrno z protokolu sepsaného u Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 9. 2006, relevantní námitky skutečně uplatňoval, když opakovaně poukazoval na to, že spotřební daň nekrátil, neboť byl pouze smluvním přepravcem předmětné látky, dále pak velice obsáhle argumentoval tím, že jím přepravovaná látka nebyla motorovou naftou, přičemž zpochybňoval případné důkazy, jež mají svědčit o opaku. K tomu je nezbytné dodat, že pro rozsah a povahu stíhané trestné činnosti lze považovat postup orgánů činných v trestním řízení, kdy bylo stěžovateli, příp. jeho obhájci odmítnuto nahlédnout do vyšetřovacího spisu - alespoň v této fázi řízení - za zcela důvodný.
Možno tedy shrnout, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu, sama tato skutečnost porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele nezakládá. Důvodná by mohla ústavní stížnost být až za situace, kdy by stěžovatel namítal, že neměl možnost se hájit pro nedostatek adekvátních informací. Takovouto námitku však ústavní stížnost neobsahuje, pochybení tohoto rázu není patrno ani z dalších okolností, které vyplývají ze soudního spisu. Stejně tak ústavní stížnost neobsahuje námitku, že by obecné soudy při rozhodování o vazbě nějakým způsobem pochybily, zejména pokud posuzovaly naplnění jedné z podmínek vzetí do vazby, která plyne z ustanovení §67 části věty uvozené slovy "a dosud zjištěné skutečnosti ..." trestního řádu. K tomu možno podotknout, že zjištěné skutečnosti musí dostatečně nasvědčovat tomu, že (obecně) došlo k páchání určité trestné činnosti řetězcem osob, současně však zde musí být důkazy či indicie, které by byly oporou pro důvodné podezření, že stěžovatel byl do tohoto řetězce vědomě zapojen. Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že toto zapojení je spatřováno v tom, že se stěžovatel jako dopravce dlouhodobě podílel na přepravě předmětné látky a že byl v úzké, konspirativní komunikaci s dalšími obviněnými osobami. Je třeba vzít v úvahu, že se může jednat o závažné a relevantní skutečnosti za situace, kdy vyšetřování je na samém počátku a vazby mezi jednotlivými subjekty a jejich role při páchání (případné) trestné činnosti budou teprve rozkrývány. Otázkou však je, zda by jen tyto skutečnosti - z hlediska ústavnosti omezení osobní svobody stěžovatele - obstály i při eventuálně pozdějším rozhodování soudu o vazbě.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu