ECLI:CZ:US:2007:3.US.1788.07.1
sp. zn. III. ÚS 1788/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem v Plzni, Františkánská 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. dubna 2007, čj. 22 Cdo 1513/2006-458, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2005, čj. 18 Co 631/2005-440, a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 30. června 2004, čj. 4 C 78/95-389, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatel proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost vychází ze sporu mezi stěžovatelem jako žalovaným a vedlejší účastnicí N. R. jako žalobkyní. Spor se v podstatě týká výkladu nároků vzniklých z dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí dne 9. ledna 1993. Napadenými rozhodnutími bylo vedlejší účastnici vůči stěžovateli přiznáno právo na zaplacení částky 117 822,- Kč, když tento závazek měl vzniknout v důsledku toho, že stěžovatel nesplnil některé povinnosti ze shora uvedené dohody. Stěžovatel podrobuje všechna tři rozhodnutí obsáhlé kritice, zpochybňuje skutkové i právní závěry obecných soudů, a také to, jak se Nejvyšší soud vypořádal s otázkou přípustnosti dovolání.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Ústavní soud předně upozorňuje, že podle své judikatury nemůže svým právním názorem nahradit právní závěr Nejvyššího soudu, že se v daném případě nejednalo o rozhodnutí zásadního právního významu. V tomto odkazuje na svou konstantní judikaturu, že úvahu Nejvyššího soudu, "zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae" (srov. nález III. ÚS 40/93, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 47 a násl.; usnesení III. ÚS 116/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 333 a násl.; usnesení III. ÚS 280/03, Sb.n.u.ÚS, sv. 31, str. 383 a mnohé další). V tomto smyslu jsou výtky ústavní stížnosti, co se týče odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, bezpředmětné. Nutno upozornit, že Ústavní soud u usnesení Nejvyššího soudu, odmítajících tzv. nenároková dovolání, nepožaduje extenzivní výklad práva, jak se mylně domnívá stěžovatel, ale pouze "uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel" (viz nález Pl. ÚS 1/03, publikován pod č. 153/2004 Sb.). Těmto požadavkům napadené usnesení Nejvyššího soudu vyhovělo více než dostatečně.
Interpretace smluv, jako projevu autonomní normotvorby účastníků soukromoprávních vztahů, včetně posuzování jejich platnosti, je zásadně úkolem obecných soudů, ledaže došlo k procesnímu excesu, například extrémně formalistickým výkladem norem podústavního práva by obecný soud odepřel autonomnímu projevu vůle smluvních stran ty důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat (srov. např. I. ÚS 546/03, Sb.n.u.ÚS, sv. 32, str. 107). Tak se tomu ovšem v tomto případě zcela zřejmě nestalo a nebylo na Ústavním soudu, aby přezkoumal zákonnost právního názoru obecných soudů o interpretaci dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu