ECLI:CZ:US:2007:3.US.1799.07.1
sp. zn. III. ÚS 1799/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti JUDr. L. P., advokáta, zastoupeného Mgr. Václavem Mráčkem, advokátem, se sídlem tamtéž, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 5 To 237/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení, neboť se domnívá, že jím byla porušena "ústavní práva chránící majetek podle čl. 11", "popřípadě právo na podnikání a právo opatřovat si prostředky pro své životní potřeby podnikatelskou činností podle čl. 26" Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i právo garantované v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod.
K porušení těchto práv mělo dojít tím, že stížnostní soud zamítl stížnost proti usnesení soudu prvního stupně, kterým stěžovateli nebyla přiznána částka 3.154,- Kč jako náhrada za promeškaný čas v průběhu provádění úkonů obhajoby K. B., jemuž byl ustanoven obhájcem, a to i když se neztotožnil (bez dalšího) s odůvodněním soudu prvního stupně, že obhájce má "sídlo advokátní kanceláře v Praze a veškeré úkony byly prováděny rovněž v Praze".
Základ své argumentace stěžovatel spatřuje v právních názorech, které vyjádřil Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 215/2005. V jednotlivostech pak v ústavní stížnosti polemizuje s městským soudem, jestliže pokládá za relevantní, že jeho sídlo a místo bydliště se nachází na trase metra, stejně jako sídlo příslušného soudu, pročež mohl využít "velmi dobrého a komfortního" spojení a zároveň mohl cesty metrem využít k "duševní pracovní činnosti" a "excerpci listinného materiálu". Oponuje argumentaci "ustálenou rozhodovací praxí", a poukazuje na to, že v ní, je-li "protiústavní", by nemělo být pokračováno; "skutečnost, že nárok na náhradu za ztrátu času není dosud pražskými advokáty obvykle vznášen" je podle jeho názoru irelevantní. Může však vést k tomu, že by mohlo dojít k situaci, že nadále budou ustanovováni přednostně advokáti, kteří si ztrátu času nenárokují a kteří dále nebudou žádat ani náhradu za úkony právní služby, jakými je například porada s klientem a další. Za nepřípadný považuje stěžovatel též názor, že cestu k soudu může advokát "zakomponovat ke své další práci", stejně jako představu, že "pražský" advokát je ve výhodě nad advokáty "nepražskými", protože se "může nechat zapsat do seznamu advokátů u 10 obvodních soudů". Stěžovatel též uvedl, že je upoután na invalidní vozík, pročež městská hromadná doprava v jeho situaci nepředstavuje spojení "spolehlivé a časově předvídatelné".
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s výkladem ustanovení §14 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátního tarifu"), ve věci nákladů trestního řízení podle §151 odst. 3 tr. řádu, jak jej podal stížnostní soud. Podle tohoto ustanovení náleží advokátu náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby při úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta, za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
V nálezu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 215/05, na který stěžovatel poukázal, vyslovil Ústavní soud závěr, že účelem ustanovení §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu "je poskytnutí určité míry kompenzace za to, že advokát z objektivního důvodu nemůže poskytovat právní službu, neboť v daném čase se přemisťuje z místa svého sídla či bydliště do místa poskytování právní služby. Pro takové vyřazení advokáta z jeho běžné činnosti není rozhodující, zda se přesouvá ze svého sídla či bydliště do jiného kraje, okresu, obce, městské části či ulice, nýbrž to, jaká je vzdálenost těchto dvou míst, jak jsou tato dvě místa objektivně dopravně dostupná atd." Obecným soudům Ústavní soud vytkl, že se uvedenou výkladovou alternativou nezabývaly a zvolily interpretaci, jíž nedostály své povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy).
To však v posuzované věci neplatí. Stížnostní soud citované rozhodnutí Ústavního soudu znal, a při svém rozhodování i zjevně uplatnil právě v tom smyslu, že své úvahy o důvodech nepřiznání náhrady za promeškaný čas založil na relativně podrobném výkladu dopravní dostupnosti obou relevantních míst (tedy sídla advokátní kanceláře stěžovatele a příslušného soudu), použitelného dopravního prostředku, "husté sítě hromadné dopravy" vůbec, jíž zhodnotil jako "velmi dobrou a komfortní", a "jistě příznivější než je tomu v případě příměstských a meziměstských spojů".
Není pochyb, že náhrada za promeškaný čas přísluší advokátu jen za splnění určitých zákonných podmínek. K těm, jež jsou zakotveny v ustanovení §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu dodal Ústavní soud výklad, jenž zdůraznil jeho účel, oslabil hledisko "místa" jakožto "obce" a naopak zdůraznil hlediska "vzdálenosti" a "dopravní dostupnosti". Stížnostní soud - jak bylo již zaznamenáno - se jimi zabýval, a stěžovatelovu konkrétní situaci v dané věci neshledal "mimořádnou" v tom smyslu, že by spojení k místu procesních úkonů představovalo zátěž nad běžnou, resp. očekávatelnou míru (odpovídající zátěži spojenou typicky s "týmž místem").
Proti tomu stěžovatel - podle obsahu ústavní stížnosti - nic podstatného nenamítá. Oponuje naopak těm názorům stížnostního soudu, jež (ačkoli ne vždy přiléhavé) nebyly - z uvedeného pohledu - pro rozhodnutí významné, a nadto tak činí z pozic nikoli osobních (konkrétních), nýbrž všeobecných.
Okolnost, že je "upoután ... na invalidní vozík a metro vůbec nepoužívá", stěžovatel před obecnými soudy nezmínil, a proto - z hlediska principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu - nemůže být relevantní v řízení o ústavní stížnosti.
Výše prezentované podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných tedy v dané věci splněny nejsou; o excesivní vybočení ze všeobecně sdílných interpretačních principů, resp. o situaci ústavněprávně relevantní libovůle při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy, zde nejde. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu