ECLI:CZ:US:2007:3.US.1844.07.1
sp. zn. III. ÚS 1844/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. M., zastoupeného JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem v Karviné - Fryštátě, Masarykovo nám. 91/28, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2007, čj. 8 Co 156/2007-97, a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 11. 2006, čj. 22 C 197/2006-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 18. 7. 2007 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2007, čj. 8 Co 156/2007-97, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 11. 2006, čj. 22 C 197/2006-71, přičemž tvrdil, že uvedená rozhodnutí porušují jeho základní lidská práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména pak to, jež je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem okresního soudu bylo k žalobě stěžovatele proti I. L. (jako první žalované) a České podnikatelské pojišťovně, a. s., (jako druhé žalované) rozhodnuto tak, že žalované jsou povinny zaplatit stěžovateli částku 5 625 Kč s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhé žalované (výrok I.), co do částky 3 570 Kč pak byla stěžovatelova žaloba zamítnuta (výrok II.). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel a první žalovaná odvolání, načež krajský soud jej svým ústavní stížností napadeným rozsudkem ve výroku I. ve vztahu k první žalované změnil tak, že se návrh, aby této žalované bylo uloženo zaplatit stěžovateli částku 5 625 Kč, zamítá, ve výroku II. jej pak potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se svou žalobou domáhal náhrady škody vzniklé jeho právnímu předchůdci v souvislosti s dopravní nehodou, kterou zavinila první žalovaná. Škodu měly představovat náklady právního zastoupení při uplatňování nároku u druhé žalované ve výši 5 625 Kč a náklady na vypracování znaleckého posudku, který objednal právní zástupce poškozeného kvůli "objektivizaci" způsobené újmy ve výši 3 570 Kč. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, který mu odmítl přiznat náhradu škody představující náklady na vypracování znaleckého posudku s odůvodněním, že nebyly vynaloženy účelně, jak se předpokládá v §6 odst. 2 písm. d) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a §13 odst. 1 advokátního tarifu, neboť ve vztahu k první žalované by pořízení znaleckého posudku bylo účelné až v průběhu soudního sporu, když do té doby nebyl vůči ní žádný požadavek na náhradu škody vznesen, a pokud jde o druhou žalovanou, právní předchůdce stěžovatele měl, když uplatňoval svůj nárok, nejprve vyčkat jejího stanoviska ke vzniklé škodě a teprve v případě nesouhlasu s ním přistoupit k vypracování posudku; vznikl tedy náklad, který vzniknout nemusel. Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl zamítnut stěžovatelův nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve vztahu k první žalované pro neexistenci příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody (nákladů na právní služby) s tím, že před podáním žaloby stěžovatel vůči této první žalované žádné nároky neuplatňoval a že tyto náklady vznikly v souvislosti s uplatňováním stěžovatelova nároku u druhé žalované, pak stěžovatel namítl, že tím došlo k nepřípustnému zvýhodnění viníka dopravní nehody, který v první řadě odpovídá za vzniklou škodu, a že zákonné pojištění představuje záruku pro poškozeného, že v případě nesolventnosti takového viníka mu bude újma uhrazena. Stěžovatel má za to, že došlo k závažnému zásahu do jeho občanskoprávních oprávnění, resp. do práva nechat se zastupovat advokátem, a (tedy) že napadená rozhodnutí porušují základní principy spravedlnosti a právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s tím, jak obecné soudy posoudily jednak otázku, zda za daných okolností bylo vypracování znaleckého posudku účelné, a jednak otázku příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a škodou představovanou náklady právního zastoupení. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
V dané věci Ústavní soud nezjistil nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by došlo k porušení jeho hmotného ústavně zaručeného základního práva či svobody, a to buď tím, že by na věc bylo aplikováno "jednoduché" právo stojící v rozporu s ústavním pořádkem, nebo tím, že "jednoduché" právo bylo interpretováno či aplikováno obecnými soudy ústavně nesouladně. Stěžovatel výslovně namítl porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy ústavně zaručeného základního práva procesního. Z ničeho však neplyne, že by bylo stěžovateli bráněno domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (tedy např. že by se obecné soudy odmítly zabývat stěžovatelovým návrhem nebo by zůstaly po delší dobu nečinné) či že by nedbaly při nalézání práva "stanoveného postupu", tedy že by nejednaly v souladu s příslušným procesním předpisem, tj. občanským soudním řádem. V posuzované věci tak jde zjevně o otázky, jež náleží řešit soudům obecným, a nikoliv Ústavnímu soudu.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu