ECLI:CZ:US:2007:3.US.1860.07.1
sp. zn. III. ÚS 1860/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 9 Co 322/2005 ze dne 19. dubna 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. července 2007 napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústní nad Labem, jímž tento soud jako soud odvolací změnil rozsudek Okresního soudu v Ústní nad Labem vydaný v řízení o žalobě BOHEMIA PHÖNIX, s. r. o. proti stěžovateli jako žalovanému na zaplacení částky 300.000,- Kč. Stěžovatel namítá, že vydáním napadeného rozhodnutí byl dotčen na svých ústavně zaručených základních právech zakotvených čl. 13, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zpochybňuje přitom skutkové a právní hodnocení věci odvolacím soudem a napadá i úplnost a přesvědčivost odůvodnění jeho rozhodnutí, navrhuje tedy, aby jej Ústavní soud svým nálezem zrušil.
Z kopie rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. prosince 2004 č. j. 11 C 5/2002-67 a kopie rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, připojených k ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba společnosti BOHEMIA PHÖNIX, s. r. o, proti stěžovateli o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím a žalobkyni byla uložena povinnost na náhradě nákladů řízení zaplatit stěžovateli částku 36.146,- Kč. K odvolání žalobce stížností napadeným rozsudkem krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl a uložil povinnost k zaplacení náhrady nákladů řízení žalobkyně stěžovateli. Dle poučení uvedeného v rozhodnutí odvolacího soudu [jakož i podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu - §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Dle sdělení Okresního soudu v Ústní nad Labem podal stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání dne 18. července 2007.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb. účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Posledně uvedený případ znamená, že jestliže by jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je podle ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Stěžovatel podal návrh na přezkoumání napadených rozhodnutí v rámci dovolacího řízení, tedy cestou mimořádného opravného prostředku, přičemž v úvahu přicházející rozhodnutí dovolacího soudu nemohou směřovat k odmítnutí mimořádného opravného prostředku z důvodů uvedeného pod ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., mimořádný opravný prostředek je tak třeba považovat ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu za poslední zákonný prostředek, který je k ochraně práva stěžovateli poskytován. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod.
Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Na druhou stranu odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2007
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj