ECLI:CZ:US:2007:3.US.1872.07.1
sp. zn. III. ÚS 1872/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou v Praze 10, Kralická 1007/3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. dubna 2007, čj. 7 C 382/2006-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku obecného soudu. Napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na Společenství vlastníků jednotek domu Smolenská 23 na zaplacení částky 1 485,- Kč, a to z titulu přeplatku za služby poskytované s užíváním bytové jednotky. Stěžovatelka rozsudku vytýká, že jím bylo porušeno její základní právo podle čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Obvodní soud se ve svém rozsudku dopustil řady závažných rozporů v důkazní oblasti a navíc vykonstruoval rozdělením její věci do dvou věcí spor, o který stěžovatelka vůbec neusilovala.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech, jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (viz např. III. ÚS 405/04, Sb.n.u.ÚS, sv. 34, str. 421). Tak tomu je očividně i v tomto případě. Stěžovatelka jako ústavněprávní argument vznáší námitku, že obecný soud neprovedl některé navržené důkazy, a jiné důkazy naopak interpretoval svévolně. Ústavní soud v napadeném rozhodnutí ani neshledal extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními, ani neshledal, že by k závěrům, k nimž obecné soudy došly, nebylo možno dojít žádnou možnou interpretací důkazů, které byly před obecnými soudy provedeny. Rozhodnutí obecného soudu je naopak detailně odůvodněno, a nezavdává proto žádný důvod pro jakoukoliv pochybnost ústavněprávní povahy. Není proto v kompetenci Ústavního soudu rozhodnutí obecného soudu znovu přezkoumávat v duchu skutkových teorií, které v ústavní stížnosti snáší stěžovatelka, neboť ústavní stížnost nenahrazuje a nemůže nahrazovat odvolání, které nebylo s ohledem na žalovanou částku přípustné.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu