ECLI:CZ:US:2007:3.US.2068.07.1
sp. zn. III. ÚS 2068/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje, příspěvkové organizace, se sídlem v Českých Budějovicích, B. Němcové 6, zastoupené JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. května 2007, čj. 32 Cdo 1756/2007-165, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2007, čj. 14 Co 681/2006-151, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. října 2006, čj. 52 C 46/2004-133, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka požaduje zrušení shora označených rozhodnutí. V řízení před obecnými soudy stěžovatelka žaluje vedlejší účastnici Vojenskou zdravotní pojišťovnu České republiky o zaplacení částky 53 337,- Kč s příslušenstvím s tím, že jde o vedlejší účastnicí, jakožto zdravotní pojišťovnou stěžovatelce, jakožto zdravotnickému zařízení, nezaplacenou úhradu za poskytnutou zdravotní péči za v žalobě uvedené časové období. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká protiústavnost všem třem rozhodnutím, a to konkrétně rozpor se základním právem stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel.
V daném případě je očividné, že k žádnému porušení základních práv nedošlo. Argumenty stěžovatelky se pohybují plně v rovině podústavního práva a míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal jiný právní závěr, než jaký učinily obecné soudy, podle kterých je stěžovatelka jako osoba zapsaná do obchodního rejstříku podnikatelem, bez ohledu na skutečnost, zda skutečně podniká či nikoli. Praktický dopad na právní situaci stěžovatelky by při zaujetí odlišného právního názoru spočíval v tom, že by stěžovatelka mohla, coby účastník smlouvy, který není podnikatelem, namítat neplatnost smluvního ujednání ve smyslu §262 odst. 1 obch. zák., pokud dohoda o působnosti obchodního zákoníku mezi účastníky smlouvy směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka - nepodnikatele.
Ústavní stížnost tedy směřuje v podstatě pouze k tomu, aby Ústavní soud zcela změnil konstantní judikaturu Nejvyššího soudu o tzv. fiktivním podnikateli, která je podporována nejen opakovaně vyslovovanými právními názory Nejvyššího soudu ČR, ale též právní doktrínou. S ohledem na to, že stěžovatelkou zpochybněný výklad obchodního zákoníku není příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. nedávno např. nález II. ÚS 187/06 ze dne 19. června 2007, přístupný na www.judikatura.cz), není vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovatelkou zpochybněného na místě.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost odmítl. Návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu