ECLI:CZ:US:2007:3.US.2137.07.1
sp. zn. III. ÚS 2137/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem v Hradci Králové 3, Komenského 241, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2007, čj. Nco 71/2007-409, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se jako žalobce v řízení před Okresním soudem v Chrudimi, jako soudem prvého stupně, a Krajským soudem v Hradci Králové, jako soudem odvolacím, domáhá určení vlastnického práva k v žalobě uvedeným nemovitostem. Stěžovatel vznesl námitku podjatosti proti soudcům jmenovaného okresního soudu a následně též proti soudcům jmenovaného krajského soudu, kteří jsou podle rozvrhu práce povoláni rozhodovat o vyloučení soudců okresního soudu. Vrchní soud v Praze rozhodl touto ústavní stížností napadeným usnesením tak, že soudci krajského soudu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování stěžovatelovy věci, protože nejsou v jeho věci nijak podjatí.
V ústavní stížnosti stěžovatel velmi obsáhle polemizuje s napadeným usnesením. Napadené usnesení podle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel vysvětluje, že se Vrchní soud v Praze nevypořádal se všemi v jeho podáních uplatněnými námitkami o podjatosti soudců krajského soudu. Upozorňuje na rozhodování soudců krajského soudu v jiných stěžovatelových věcech. Stěžovatel dále dovozuje, že stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, zveřejněné pod č. 477/2005 Sb., bylo přijato procesně vadně, a ztotožňuje se s argumentací k tomuto stanovisku disentujících soudců. Soudci krajského soudu, jejichž podjatost stěžovatel namítá, se přitom citovaného stanoviska Ústavního soudu opakovaně dovolávali.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce podjatosti soudců se Ústavní soud vyjadřoval ve své judikatuře mnohokrát (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 167/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 6, str. 429 a konstantní judikatura). Stěžovatel nicméně dovozuje, že podjatí by měli být ti soudci, kteří již rozhodovali v některých jeho jiných věcech, a dovolávali se přitom stanoviska pléna Ústavního soudu. Takovýto závěr je zjevně absurdní, neboť na stěžovatelem snášenou argumentaci pamatuje ust. §14 odst. 4 o. s. ř., podle něhož důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti spočívající v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v rozhodování v jiných věcech. Ústavní soud proto odkazuje stěžovatele na usnesení Vrchního soudu v Praze, které se s jeho argumentací plně vypořádává. Ústavnímu soudu nepřísluší v této procesní fázi ani jakkoliv se vyjadřovat k stěžovatelem zpochybněnému stanovisku pléna Ústavního soudu, neboť předmětem ústavní stížnosti není rozhodnutí meritorní povahy, ale toliko rozhodnutí o podjatosti soudce.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu