ECLI:CZ:US:2007:3.US.22.07.1
sp. zn. III. ÚS 22/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Jiřinou Endrštovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Sady 5. května 46, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 8 To 430/2006, a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 7. 2006, sp. zn. 10 Nt 263/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež po odstranění původních vad odpovídá požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel má za to, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo tím, že obecné soudy (prvního i druhého stupně) při svém rozhodování o jeho návrhu na povolení obnovy "ignorovaly (jeho) návrhy na provedení důkazů a obsah jeho výpovědi".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28.6.2001, sp. zn. 3 T 51/2000, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let.
Napadeným usnesením okresní soud stěžovatelův návrh na povolení obnovy tohoto řízení zamítl a krajský soud jako nedůvodnou zamítl stěžovatelovu stížnost, již proti tomuto usnesení podal /§148 odst. 1 písm. c) tr. řádu/.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Podle §278 odst. 1 tr. řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Důkazy a skutečnosti musí být "nové", tj. dříve nebyly soudu známy nebo nebyly dostupné (proveditelné), ačkoli objektivně existovaly; důvod obnovy řízení je dán i tehdy, jestliže obviněný v původním řízení navrhl určitý důkaz, ten však nemohl být z důvodu objektivních překážek proveden (listina se pokládala za ztracenou, svědkova adresa se nezjistila apod.). Oproti tomu za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak.
V projednávané ústavní stížnosti je významné, že stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy pouze zopakoval námitky, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy, a jež měly povahu námitek proti procesním postupům, uplatněným zejména v přípravném řízení v jeho trestní věci; existenci "nových" skutečností však netvrdil a nedovolával se ani nových důkazů, jež by mohly být v řízení o obnově relevantní. Není tudíž opory pro stěžovatelovo tvrzení, že "soudy nevyhověly jeho důkazním návrhům", neboť v návrhu na povolení obnovy řízení žádné důkazní návrhy nevznesl. Řízení o povolení obnovy před obecnými soudy deficitem spravedlivého procesu netrpí; naopak je zjevné, že stěžovatel v návrhu na zahájení tohoto řízení vznesl takovou kritiku původního řízení, jež již pojmově není institutu obnovy řízení podřaditelná, což obecné soudy výstižně vyjádřily jak ve výrocích přijatých usnesení, tak v jejich odůvodněních.
Lze tedy uzavřít, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu