ECLI:CZ:US:2007:3.US.2292.07.1
sp. zn. III. ÚS 2292/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. A., zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem v Brně, tř. Kapitána Jaroše 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2007, čj. 58 Co 169/2007-361, spolu s návrhem na zaplacení nákladů na její zastoupení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, a to ve výroku, kterým Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodl, že stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy žalobkyně a v řízení před odvolacím soudem odvolatelka) je povinna zaplatit České republice náklady řízení ve výši 7 178,- Kč (odměna za zastupování stěžovatelky advokátem v odvolacím řízení), a to do tří dnů ode dne právní moci rozsudku. Tímto výrokem odvolacího soudu mělo podle stěžovatelky dojít k porušení jejího základního práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť odvolací soud jí prý upřel právo na spravedlivý proces. Obecný soud prvého stupně stěžovatelce přiznal osvobození od soudních poplatků a rozhodl, že odměnu za její právní zastoupení nese Česká republika. Odvolací soud tak rozhodl v příkrém rozporu s rozhodnutím soudu prvého stupně, navíc rozhodl formou, kterou zákon nepředpokládá, a neumožnil proti takovému rozhodnutí ani žádný opravný prostředek.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud tedy není v žádném případě soudem, který by zevrubně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Jak Ústavní soud nedávno rekapituloval svou judikaturu, "je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby ... rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti" (nález III. ÚS 607/04 ze dne 16. února 2006, přístupný na www.judikatura.cz).
O takovýto případ se zde ovšem nejedná. Není úkolem Ústavního soudu, jak se patrně domnívá stěžovatelka, provést superrevizi každého rozhodnutí v části týkající se nákladů řízení, pokud zákon proti takovému rozhodnutí nepovoluje opravný prostředek. Městský soud využil v daném případě možnost danou mu ust. §138 odst. 2 o. s. ř. a stěžovatelce odňal osvobození od soudních poplatků, neboť podle soudu bylo její odvolání zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva. Ústavnímu soudu nepřísluší ani přehodnocovat, zda jde či nejde o správný výklad citovaného ustanovení občanského soudního řádu (k čemuž Ústavní soud vybízí stěžovatelka svou podrobnou právní argumentací - která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva), ani přehodnocovat, zda stěžovatelčino odvolání bylo či nebylo zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva (posouzení této otázky přísluší rovněž výlučně soudu odvolacímu).
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nelze rozhodnout, že náklady na zastoupení stěžovatelky hradí zcela nebo zčásti stát (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu