ECLI:CZ:US:2007:3.US.2335.07.1
sp. zn. III. ÚS 2335/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. H. R., advokátky, právně zastoupené JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou AK se sídlem Dělnická 1a/434, 736 01 Havířov - Město, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2007 č. j. 8 Co 342/2007 - 102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 9. 2007, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 10. 9. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2007 č. j. 8 Co 342/2007-102, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 27. 2. 2007 č. j. 13 C 287/2005-84 byl zamítnut návrh, aby žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 690 823,08 Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 812 000,- Kč od 14. 6. 2002 do zaplacení. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2007 č. j. 8 Co 342/2007-102, byl k odvolání žalobce rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 27. 2. 2007 č. j. 13 C 287/2005-84 zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka považuje napadené usnesení krajského soudu za zcela nesprávné, neboť podle jejího názoru nelze zavázat soud nižšího stupně právním názorem o nepromlčení nároku žalobce s tím, že počátek dvouleté subjektivní promlčecí lhůty je v rozhodnutí označen dvěma alternativami, resp. dvěma různými daty vycházejícími z různých událostí časově velmi vzdálených. Současně stěžovatelka považuje usnesení krajského soudu za nesprávné z důvodu absence řádného odůvodnění. Stěžovatelka je přesvědčena, že je splněna podmínka přípustnosti ústavní stížnosti, neboť má za to, že obecně nelze akceptovat způsob rozhodovací činnosti odvolacími soudy tak, jak je tomu v jejím případě, a "je nutno dát odvolacím soudům jasný signál, aby tyto dbaly toho, že jsou povinovány k přezkumné činnosti, kdy tedy jejich rozhodnutí a jejich zdůvodnění musí být kvalifikovanější". Pro stěžovatelku samotnou je pak, jak uvádí ve své ústavní stížnosti, rozhodování soudů v řízení o žalobě důležitým s ohledem na její povolání advokáta, neboť jak žaloba samotná, tak i rozhodnutí o ní, "ovlivňuje její kredit".
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že podaný návrh je nepřípustný.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V předmětné věci stěžovatelka ústavní stížností napadla usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2007 č. j. 8 Co 342/2007 - 102, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 27. 2. 2007 č. j. 13 C 287/2005-84 a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Ve věci tedy bude před okresním soudem probíhat další řízení, ve kterém bude mít stěžovatelka možnost svá procesní práva, včetně v ústavní stížnosti obsažených námitek, v plné míře uplatnit. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelkou, že ke zhojení tvrzeného zásahu do jejích ústavně zaručených práv nemůže dojít v řízení před okresním soudem. Okresní soud v Opavě za tohoto procesního stavu musí vydat rozhodnutí nové, proti kterému bude mít stěžovatelka opět k dispozici opravné prostředky. V dané fázi řízení tedy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje a ústavní stížnost je v tomto okamžiku nepřípustná.
Jestliže totiž před okresním soudem probíhá další řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i v rozporu s principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, a není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí Okresního soudu v Opavě, popř. do rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě či dokonce do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o případném dovolání.
Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím okresního soudu, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí obecných soudů, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a žaloby, k němuž však není důvodu. Rozhodnutí okresního soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je v dané chvíli předčasné.
Teprve poté, co bude řízení pravomocně skončeno - a tedy po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv - může případně stěžovatelka za podmínek stanovených zákonem podat ústavní stížnost a domáhat se tak ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod v řízení před Ústavním soudem.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí své přesvědčení o přípustnosti podané ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. V souladu s ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce (tedy vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje), jestliže
a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo
b) v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
Splnění žádné z výše uvedených podmínek však Ústavní soud v předmětné věci neshledal.
Ústavní soud proto (veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, přičemž za dané procesní situace neshledal splnění podmínek pro postup dle ust. §75 odst. 2 cit. zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2007
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj