ECLI:CZ:US:2007:3.US.24.07.1
sp. zn. III. ÚS 24/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. H., zastoupené JUDr. J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 3 To 390/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 20. 12. 2006 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozsudku, neboť v procesu dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy spatřovala porušení práva na spravedlivý proces (a porušení zásady in dubio pro reo) dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a prvostupňového a odvolacího rozsudku zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. 5. 2006, čj. 1 T 111/2005-202, byla stěžovatelka odsouzena za trestné činy podvodu dle §250 odst. 1 trestního zákona a poškozování cizích práv dle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona.
Proti prvostupňovému rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 3 To 390/2006, prvostupňový rozsudek zrušil v celém rozsahu a sám rozhodl tak, že stěžovatelku odsoudil za trestný čin podvodu dle §250 odst. 1 trestního zákona, kterého se měla dopustit tím, že v Jihlavě s již odsouzenou L. K., obchodní zástupkyní společnosti Provident Financial s. r. o., po předchozí domluvě a vzájemné součinnosti využily znalosti osobních údajů A. H. a H. T. a bez jejich vědomí a souhlasu dne 26. 10. 2004 a 3. 11. 2004 do formulářů smlouvy o půjčce peněz od společnosti Provident Financial a zákaznické karty uvedly jako žadatele tyto osoby včetně jejich osobních údajů s tím, že každá žádá o půjčku ve výši 10 000 Kč, a odsouzená L. K. poté tyto fiktivní smlouvy předložila společnosti Provident Financial s. r. o., které vyplacením těchto půjček byla způsobena škoda ve výši nejméně 20 000 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla nevěrohodnost svědkyně L. K. Tvrdila rozpor její výpovědi se skutkovým stavem. Stěžovatelka uvedla, že uzavřela se společností Provident Financial s. r. o. smlouvu o půjčce dne 22. 10. 2004, kterou splatila. Pokud by k oslovení L. K. stěžovatelkou mělo dojít během splácení této půjčky a při následném výběru splátky k uzavření druhé smlouvy o půjčce (druhá smlouva uzavřena dne 26. 10. 2004), muselo by k tomu dojít nejdříve po 14 dnech od uzavření smlouvy první (22. 10. 2004), tj. nejdříve dne 5. 10. 2006 (stěžovatelka zřejmě mínila datum 5. 11. 2004). Tuto skutečnost, dle stěžovatelky, potvrdila i svědkyně J. O., dle které k prvnímu výběru splátky dochází nejdříve po 7 dnech od poskytnutí půjčky. Dle stěžovatelky dále svědkyně H. T. popřela tvrzení svědkyně L. K., že by H. T. byla přítomna u skutkového děje.
Stěžovatelka zpochybnila i nepřímé důkazy (jejich způsobilost prokázat vinu stěžovatelky, neboť nevylučují možnost jiného závěru) - dostupnost osobních údajů svědků A. H. a H. T. (pro uzavření smluv o půjčce) i pro svědkyni H. T., která dříve pracovala v Provident Financial s. r. o.; sdílení adresy uvedené na zákaznické kartě pro společné pracoviště stěžovatelky a svědkyně H. T.; zřízení telefonního čísla uvedeného na zákaznické kartě jako firemního pro stěžovatelku a svědkyni H. T. (ač telefon užívala jen stěžovatelka).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování jimi provedené, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
Ústavní soud v daném případě neshledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. V postupu soudů obou stupňů nespatřuje libovůli při provádění, výběru a hodnocení důkazů. Soudy se řídily zásadou volného hodnocení důkazů. Z odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu je zřejmé, jaké všechny důkazy byly provedeny (výpověď stěžovatelky a svědků J. O., L. K., A. H. a H. T., doklady o splátkách, zákaznická karta s údaji, fiktivní úvěrové smlouvy). Prvostupňový soud přehledně a srozumitelně uvedl, jaké důkazy svědčí o stěžovatelčině vině a proč považoval výpověď stěžovatelky za nepravdivou a účelovou. V odvolání stěžovatelka namítala obecně totéž, co v ústavní stížnosti (nevěrohodnost svědkyně L. K., nezpůsobilost nepřímých důkazů prokázat stěžovatelčinu vinu, porušení zásady in dubio pro reo). Odvolací soud se jejími námitkami zabýval a dospěl k závěru, že prvostupňový soud provedl všechny potřebné důkazy ke zjištění skutkového stavu a při hodnocení důkazů postupoval v souladu s procesními předpisy. Namítané rozpory ve výpovědi svědkyně L. K., dle odvolacího soudu, nemohou vést k označení této výpovědi za nevěrohodnou, a to i s ohledem na zásadu bezprostřednosti a přímosti u prvostupňového soudu a hodnocení výpovědi této svědkyně v souvislosti s ostatními provedenými důkazy. Z odůvodnění odvolacího rozsudku je zřejmé, že odvolací soud se s předestřenými námitkami řádně vypořádal. Dle Ústavního soudu tedy obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování a na odůvodnění rozhodnutí. Jejich závěry jsou řádně odůvodněny a nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Je třeba také uvést, že obecné soudy věnovaly dostatečnou pozornost posuzování protikladných výpovědí a své úvahy řádně odůvodnily. Vzhledem k tomu, že soudy zcela zřejmě neměly pochybnosti (výpověď svědkyně L. K. nebyla jediným usvědčujícím důkazem) a dospěly k závěru o nevěrohodnosti výpovědi stěžovatelky, nelze zde hovořit o porušení zásady in dubio pro reo.
Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu