ECLI:CZ:US:2007:3.US.2420.07.1
sp. zn. III. ÚS 2420/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6C, proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 16. července 2007 č. j. 1 KZV 45/2006-998 a usnesení vrchního komisaře Policie ČR, Správy hlavního města Prahy SKPV ze dne 21. května 2007 sp. zn. ČTS: PSP-29/OOK4-2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas a i v ostatním splňující podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení policejního orgánu, jímž bylo podle §80 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o vrácení věci (v rozhodnutí specifikované osobní motorové vozidlo), jakož i uvedené usnesení státního zástupce, jímž byla stížnost stěžovatele proti usnesení o vydání věci zamítnuta jako nedůvodná. Stěžovatel uvádí, že předmětné vozidlo nabyl na základě kupní smlouvy uzavřené dle §446 obch. zák. v dobré víře, je tedy jeho vlastníkem, a to od osoby, která je nabyla stejným způsobem a v kupní smlouvě tuto skutečnost deklarovala. Stěžovatel vozidlo po koupi dále hodnotil. Dle jeho názoru policejní orgán rozhodující o vrácení věci vadně zhodnotil otázku vlastnických práv k vozidlu, neboť stěžovatel nabyl vozidlo v dobré víře a o skutečnostech, které by svědčily o tom, že prodávající nebyl vlastníkem vozidla v době prodeje, mu nebylo nic známo. Státní zástupkyně se pak ve svém rozhodnutí nevypořádala zcela s námitkou stěžovatele, že předmětné vozidlo při koupi zhodnotil a své závěry založila pouze na závěrech provedené domovní prohlídky. V daném případě tak dle stěžovatele trvají pochybnosti o oprávněnosti postupu, kdy vozidlo bylo vráceno České pojišťovně, a. s. pouze na základě skutečnosti, že tato své vlastnické právo odvozuje pouze od toho, že uhradila škodu údajnému vlastníku vozidla. Dle názoru stěžovatele je v takovém případě správným postupem uložení věci do úschovy s výzvou osobám, které na ni uplatňují právo, aby jej uplatnily v řízení občanskoprávním. V daném případě nelze polemizovat o skutečnosti, že zde existují pochybnosti o vlastnickém právu k věci. Závěr o tom, že majitelem vozidla je Česká pojišťovna, a. s., uvedený v odůvodnění rozhodnutí policejního orgánu, není podle názoru stěžovatele ani blíže odůvodněn. Orgán činný v trestním řízení nemůže sám postupem podle §80 odst. 1 tr. řádu odstraňovat existující pochybnosti o právu na věc a provádět dokazování zaměřené na tuto otázku, jestliže takové pochybnosti nemají právní význam z hlediska trestní odpovědnosti obviněného. Stěžovatel se proto domnívá, že vydáním ústavní stížností napadených usnesení došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a navrhuje jejich zrušení. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud postupem podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vykonatelnost obou napadených rozhodnutí odložil.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy SKPV ze dne 21. května 2007 sp. zn. ČTS: PSP-29/OOK4-2006 bylo dle ust. §80 odst. 1 tr. řádu v trestní věci proti obviněnému R. S., stíhanému pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 trestního zákona, vráceno České pojišťovně, a. s. P. O. Box 305, Brno, osobní motorové vozidlo zn. VW Transporter červené barvy, RZ 3 A0 8690, VIN WV2ZZZ70Z3H034078, které bylo obviněným dne 19. prosince 2003 odcizeno. Vozidlo bylo zajištěno na základě protokolu o domovní prohlídce a vydaného usnesení OS v Jindřichově Hradci č. j. 3 Nt 37/2004 u stěžovatele. Vozidlo bylo opatřeno jinou registrační značkou a VIN. V průběhu vyšetřování bylo zjištěno, že v současné době je majitelem vozidla Česká pojišťovna, a. s., P. O. Box 305, Brno, která uhradila škodu vzniklou Škofinu, s. r. o.
Usnesením ze dne 16. července 2007 zamítla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství stížnost stěžovatele proti uvedenému postupu jako nedůvodnou. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázala především na to, že stěžovateli nelze přiznat, že při koupi předmětného vozidla jednal v dobré víře a poskytnout mu ochranu podle §446 obchodního zákoníku. Konstatovala, že je pravdou, že v kupní smlouvě uzavřené dne 21. ledna 2004 mezi Autoopravnou Vaca jako prodávajícím a Z. B. jako kupujícím i v kupní smlouvě uzavřené dne 24. března 2004 mezi Z. B. jako prodávajícím a stěžovatelem M. N. podnikajícím pod názvem autoopravárenské a obchodní činnosti jako kupujícím je vždy uváděno, že smlouva je uzavřena podle §409 a násl. obchodního zákoníku. Při posouzení, zda stěžovatel při koupi vozidla jednal v dobré víře, je však nutno zohlednit i výsledky domovní prohlídky, která byla provedena dne 8. dubna 2004 v bydlišti stěžovatele a kdy kromě výše uvedeného vozidla byly nalezeny i ústřižky plechu obsahující vždy VIN vyříznuté z karoserií jiných vozidel, dále vozidlo Renault Megan zcela bez VINu. Dále je nutno vzít v úvahu výpověď Z. B. ze dne 15. září 2004, kdy jmenovaný popisuje okolnosti zakoupení předmětného vozidla, údajnou opravu vozidla neznámými osobami (během níž bylo vozidlo přestříkáno z bílé barvy na barvu červenou údajně na žádost opravujících). Z výpovědi Z. B. je zřejmé, že vozidlo měl původně opravovat právě stěžovatel, ten ale opravu údajně odmítl (vozidlo však dle výpovědi Z. B. stálo týden v bydlišti stěžovatele, takže stěžovatel musel zaznamenat, že vozidlo v té době mělo bílou barvu). Stěžovatel půjčil Z. B. na opravu vozidla částku 50 tisíc Kč a vzhledem k tomu, že dotyčný neměl peníze na vrácení dluhu, stěžovateli toto vozidlo prodal. Dle výpovědi Z. B. po opravě vozidla stěžovatel vozidlo prohlížel, musel tedy zaznamenat, že má jinou barvu karoserie. Z. B. přitom nijak nevysvětlil svůj, dle státní zástupkyně, nelogický postup, kdy kupuje a obratem do opravy předává vozidlo v bílé barvě a už týden nato na pouhé telefonické sdělení osob, které vozidlo opravovaly, souhlasí bez dalšího s tím, že vozidlo bude červené. S celou pochybnou transakcí byl bezpochyby obeznámen i stěžovatel, který na úhradu opravy vozidla poskytl půjčku 50 tisíc Kč, tedy nemalou finanční částku.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud připomíná, že podle své konstantní judikatury je oprávněn hodnotit důkazy provedené v předcházejícím řízení orgány veřejné moci v případě, pokud vyvozené právní závěry stojí v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají. Tento princip se uplatňuje o to více při hodnocení důkazů provedených orgány činnými v trestním řízení v přípravném řízení. Takový extrémní nesoulad Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ve smyslu ustanovení §80 odst. 1 tr. řádu není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.
V posuzovaném případě státní zástupkyně na základě spisového materiálu neměla pochyb o tom, že stěžovateli nesvědčí dobrá víra o okolnostech koupě vozidla, a tedy ani platnost kupní smlouvy, na jejímž základě vozidlo nabyl, navíc za situace, kdy své právo uplatnila řádně poškozená. V konkurenci dvou nároků tak dala přednost tomu, který má za nepochybný, tedy nároku poškozené. Stěžovatel v citaci ustanovení §80 odst. 1 tr. řádu v ústavní stížnosti pomíjí právě možnost postupu podle druhé věty tohoto ustanovení. Stěžovatelův názor o nemožnosti vést dokazování k otázce oprávněnosti v trestním řízení uplatněných nároků přitom nemá oporu v žádném zákonném ustanovení. Naopak k takovému zjištění je orgán činný v trestním řízení oprávněn a povinen vést dokazování. V tomto smyslu postačí učinit v trestním řízení zjištění o nepochybném právu na věc uplatněném jinou osobou než tou, která věc vydala nebo které byla odňata, jež odpovídají ustanovení §2 odst. 5 a §89 odst. 1 tr. řádu. Takovým právem je pak i právo uplatněné poškozeným.
Dojde-li přitom smlouvou uzavřenou podle §262 a §446 obch. zák. k převodu odcizené věci (osobního automobilu) a má-li být v trestním řízení rozhodnuto o jejím vrácení za situace, kdy právo na automobil uplatňuje více osob, je nutno (!), aby se orgán činný v trestním řízení zabýval i vlastní kupní smlouvou za účelem zjištění, zda se v době uzavírání smlouvy jednalo skutečně o smlouvu uzavřenou v souladu s citovanými ustanoveními obchodního zákoníku (...). Srv. dále Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, komentář - díl I., 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str. 619, 620.
Zdůraznit je přitom třeba, že nejde o rozhodnutí, jímž by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydanému vozidlu. Usnesení vydané podle ustanovení §80 odst. 1 tr. řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek. Stěžovateli tak zůstává zachována možnost uplatňovat svá práva v občanskoprávním řízení, řešícím smluvní a vlastnické otázky. Z hlediska aplikace ustanovení §80 odst. 1 tr. řádu přitom není podstatné (ostatně ani z hlediska případného závěru o tom, komu svědčí vlastnické právo k vozidlu) jak a nakolik stěžovatel do vozidla investoval nebo jej zhodnotil.
Proto nelze uzavřít, že by v důsledku vydání napadených rozhodnutí došlo k zásahu do práva stěžovatele na ochranu vlastnictví.
Rozhodnutí, na jejichž základě bylo předmětné vozidlo vydáno jinému subjektu než stěžovateli, který je Policii ČR vydal pro potřebu trestního řízení, tak nejsou v rozporu s §80 odst. 1 tr. řádu a nelze v nich spatřovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť vyvozené právní závěry nejsou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, jsou ústavně konformním způsobem odůvodněna a nevykazují znaky libovůle. Rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. V žádném případě toto právo nezaručuje nárok kohokoliv, aby rozhodnutí orgánu veřejné moci korespondovalo s konkrétními zájmy některého z účastníků. To, že orgán veřejné moci rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Pokud stěžovatel namítal zásah do práva, obsaženého v čl. 2 odst. 2 Listiny, je třeba uvést, že jde o ustanovení vymezující, v návaznosti na čl. 1 Listiny, rámec vztahu jednotlivce a státu, nikoliv však jednotlivá práva.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými usneseními neshledal, a proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Stejný osud pak sdílí i akcesorický návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2007
Jan Musil v. r.
předseda senátu