ECLI:CZ:US:2007:3.US.2432.07.1
sp. zn. III. ÚS 2432/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SIBO, spol. s r. o., se sídlem Třinec - Lyžbice, Lidická 1264, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem v Ostravě, Škroupova 1114/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2007, čj. 1 Afs 23/2007-113, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2006, čj. 22 Ca 229/2006-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 9. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2007, čj. 1 Afs 23/2007-113, jakož i rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2006, čj. 22 Ca 229/2006-76, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Celní úřad Český Těšín svými rozhodnutími, jež jsou specifikována v ústavní stížnosti, rozhodl o propuštění zboží deklarovaného jako bílý cukr do režimu volného oběhu, přičemž dovoz zboží zahrnul do celní kvóty na základě nařízení vlády č. 162/2002 Sb., kterým se stanoví ochranné opatření na dovoz cukru do České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutím Celního ředitelství Ostrava ze dne 9. 1. 2004, čj. 6497-1/03-1401-21 až 6497-16/03-1401-21, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti výše uvedeným rozhodnutím správního orgánu prvního stupně. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2005, čj. 22 Ca 79/2004-26, byla odmítnuta žaloba stěžovatelky s odůvodněním, že napadeným rozhodnutím nedošlo k založení, změně, zrušení či k závaznému určení práv nebo povinností stěžovatelky, když zahrnutí zboží do celní kvóty by bylo z hlediska práv stěžovatelky významné až v okamžiku, kdy by v dalším řízení celní úřad rozhodl o výši cla po vyčerpání celní kvóty. Na základě kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, čj. 1 Afs 61/2005-61, uvedené usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2006, čj. 22 Ca 229/2006-76, byla žaloba, jíž stěžovatelka napadla rozhodnutí žalovaného Celního ředitelství Ostrava, zamítnuta. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2007, čj. 1 Afs 23/2007-113, byla zamítnuta i kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá nesprávné právní posouzení předmětné věci Krajským soudem v Ostravě a Nejvyšším správním soudem. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutím celního úřadu byla zkrácena na svých právech, neboť za následné dovozy stejného zboží, ale s jiným původem než v České republice, byla nucena již clo hradit, ačkoli by tak nemusela činit v případě, že by správnou aplikací ustanovení §6 nařízení vlády č. 462/2003 Sb. bylo zboží s preferenčním původem v České republice od cla, a tím i od čerpání kvóty, osvobozeno. Podle stěžovatelky je sice pravdou, že předmětné zboží bylo do volného oběhu v tuzemsku propuštěno s nulovým clem, avšak tím, že bylo zboží zahrnuto do celní kvóty, byla celní kvóta vyčerpána dříve, než kdyby do ní předmětné zboží zahrnuto nebylo, a stěžovatelka pak byla následně povinna hradit clo za následné dovozy dříve, tj. již po dovozu menšího objemu zboží, než jak by tomu bylo v případě správné aplikace ustanovení §6 nařízení vlády č. 462/2003 Sb. Z uvedeného je podle stěžovatelky zřejmé, že předmětné rozhodnutí celního úřadu do majetkové sféry stěžovatelky, jakožto dovozce, zasahuje, a to i přesto, že bylo vydáno v době, kdy ještě celní kvóta vyčerpána nebyla a kdy ještě na dovážené zboží nebylo clo uvaleno. Podle stěžovatelky tedy nebylo na místě, aby Krajský soud v Ostravě její žalobu jako nedůvodnou zamítl a znemožnil tak její meritorní projednání, tj. posouzení samotného pochybení celního úřadu, což Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím potvrdil. V důsledku nesprávného právního posouzení věci tak Nejvyšší správní soud vydal rozhodnutí, kterým bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka dále tvrdí, že Nejvyšší správní soud, stejně tak jako Krajský soud v Ostravě, zcela nepřípustným extenzivním výkladem k její tíži vyloučily z aplikace nezbytnost použití ustanovení §6 nařízení vlády č. 534/2002 Sb., osvobozující dovoz cukru s preferenčním původem v České republice od cla. Naproti tomu upřednostnil výlučnou a jednostrannou aplikaci nařízení vlády č. 162/2002 Sb., které přitom nařízení vlády č. 462/2003 Sb. ani neruší, ani nestanoví z jeho použití výjimky v případě dovozu cukru, což je prý v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterého státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2007, čj. 9 Afs 51/2007-72, které se dotýká téže problematiky a ve kterém byl vysloven odlišný právní názor než v souzené věci.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů (zde konkrétně soudů rozhodujících ve správním soudnictví) je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Po prostudování spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je postavena na stejných námitkách, které stěžovatelka uplatnila již v předchozím řízení před Nejvyšším správním soudem a předtím před Krajským soudem v Ostravě. Opakováním námitek, uplatněných již v řízení před obecnými soudy, tak stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další odvolací instance, která mu zjevně dle Ústavy České republiky nepřísluší.
V odůvodnění svého rozhodnutí se Nejvyšší správní soud neztotožnil se závěrem krajského soudu, že údaj (doložka) o zahrnutí dováženého zboží do celní kvóty nemá povahu rozhodnutí ani není samostatnou oddělitelnou částí rozhodnutí o propuštění zboží do režimu volného oběhu. Údaj o zařazení (či nezařazení) do celní kvóty je součástí rozhodnutí o propuštění deklarovaného zboží do volného oběhu, protože otázka zařazení či nezařazení do celní kvóty je jednou z podmínek, které musí celní úřad zkoumat, aby mohl náležitě vyměřit clo, resp. stanovit celní dluh. Deklarant může rozhodnutí o propuštění zboží, jímž je stanovena výše cla, resp. celního dluhu, napadnout odvoláním, přičemž své odvolací námitky může směřovat právě do otázky zařazení či nezařazení zboží do celní kvóty. Pokud jde o samotnou otázku, zda stěžovatelka byla zařazením předmětného zboží do celní kvóty na svých právech zkrácena, přisvědčil Nejvyšší správní soud závěru krajského soudu, že ke zkrácení práv stěžovatelky by mohlo dojít až v okamžiku, kdy by celní úřad stěžovatelce vyměřil v dalších celních řízeních clo vyšší než nula, protože celní kvóta na dovoz takového zboží by byla (dle celního úřadu) již vyčerpána. Jde tedy o takové zkrácení, které stěžovatelce pouze potenciálně do budoucna hrozí v případě, že realizuje dovozy zboží po naplnění celní kvóty, a tedy v případě, že jí práva, která by mohla být zkrácena, vůbec vzniknou. To však stěžovatelka nijak nedokládá.
Přitom toto zkrácení, v důsledku (případně) neoprávněného zařazení zboží dovezeného stěžovatelkou, zároveň potenciálně hrozí i všem dalším subjektům, které stejně jako stěžovatelka mohou dovézt ono zboží po vyčerpání celní kvóty; v rámci celní kvóty dle nařízení vlády č. 162/2002 Sb. nejsou množství dovezeného zboží nezatíženého sazebním opatřením alokována individuálně určeným subjektům. Proto také nelze dovodit, že by zařazením zboží hrozilo zkrácení práv náležejících právě a jedině stěžovatelce, a není tak splněna další z nezbytných podmínek poskytnutí ochrany v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (viz ustanovení §65 odst. 1 soudního řádu správního). Zahrnutí zboží do celní kvóty nemělo v daném případě na stanovení výše celního dluhu vliv. Ta by podle Nejvyššího správního soudu byla stejná, i pokud by dovážené zboží nebylo do celní kvóty zahrnuto proto, že takový postup neměl, jak tvrdí stěžovatelka, oporu v právních předpisech. Jiný by mohl být případ, kdy by celní úřad dovezené zboží nezahrnul do celní kvóty z důvodů jejího vyčerpání; taková situace však v daném případě nenastala. S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatelka nebyla napadeným rozhodnutím žalovaného, resp. rozhodnutím celního úřadu, zkrácena na svých právech.
Ústavní soud podotýká, že především Nejvyššímu správnímu soudu, jako vrcholnému orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, náleží ze zákona zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (ustanovení §12 soudního řádu správního). V předmětné věci Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně objasnil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že stěžovatelka napadeným rozhodnutím celního ředitelství, resp. rozhodnutím celního úřadu, nebyla na svých právech zkrácena. Ačkoli Nejvyšší správní soud připustil, že krajský soud učinil některé chybné dílčí závěry, shledal rozsudek krajského soudu věcně správným.
Ústavní soud konstatuje, že z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatelky, obsaženými v ústavní stížnosti, zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil, proč tyto námitky neshledal důvodnými. Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces.
Ústavní soud ověřil, že soudy, rozhodující ve správním soudnictví, v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti.
Napadenými rozhodnutími tedy k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 Listiny základních práv a svobod, nedošlo. Totéž platí i o namítaném porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, které stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže nekonkretizuje.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2007, čj. 9 Afs 51/2007-72, k tomu je třeba uvést, že v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je řešena jiná situace, než v nyní projednávané věci.
Nad rámec řečeného Ústavní soud dále připomíná, že obdobnou věcí téže stěžovatelky se zabýval ve svém usnesení ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 71/05, ve kterém dospěl ke shodným závěrům jako v nyní projednávané věci.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu