ECLI:CZ:US:2007:3.US.2433.07.1
sp. zn. III. ÚS 2433/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SIBO, spol. s r. o., IČ: 43963366, se sídlem Lidická 1264, 739 61 Třinec - Lyžbice, právně zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem AK se sídlem Škroupova 1114/4, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2007 č. j. 1 Afs 17/2007-90, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2006 č. j. 22 Ca 365/2006-58, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 9. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2007 č. j. 1 Afs 17/2007-90, jakož i rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2006 č. j. 22 Ca 365/2006-58, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 2. 1. 2004, ev. č. 11361024-00007-8 Celní úřad Olomouc rozhodl o propuštění zboží deklarovaného jako bílý cukr do režimu volného oběhu. Celní úřad přitom dovoz zboží zahrnul do celní kvóty na základě nařízení vlády č. 162/2002 Sb., kterým se stanoví ochranné opatření na dovoz cukru do České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutím Celního ředitelství Olomouc ze dne 14. 4. 2004 č. j. 2172/04-21 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2005 č. j. 22 Ca 230/2004 - 22 byla odmítnuta žaloba stěžovatelky s odůvodněním, že napadeným rozhodnutím nedošlo k založení, změně, zrušení či k závaznému určení práv nebo povinností stěžovatelky, když zahrnutí zboží do celní kvóty by bylo z hlediska práv stěžovatelky významné až v okamžiku, kdy by v dalším řízení celní úřad rozhodl o výši cla po vyčerpání celní kvóty. Na základě kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 7. 2006 č. j. 1 Afs 80/2005-45 uvedené usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s odkazem na právní názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2006 č. j. 1 Afs 61/2005 - 61 v obdobné věci. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2006 č. j. 22 Ca 365/2006-58 byla žaloba, jíž stěžovatelka napadla rozhodnutí žalovaného Celního ředitelství Olomouc, zamítnuta. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2007 č. j. 1 Afs 17/2007-90 byla zamítnuta i kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá nesprávné právní posouzení předmětné věci Krajským soudem v Ostravě a Nejvyšším správním soudem. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutím celního úřadu byla zkrácena na svých právech, neboť za následné dovozy stejného zboží, ale s jiným původem než v České republice, byla nucena již clo hradit, ačkoli by tak nemusela činit v případě, že by správnou aplikací ust. §6 nařízení vlády č. 462/2003 Sb., bylo zboží s preferenčním původem v České republice od cla a tím i od čerpání kvóty osvobozeno. Podle stěžovatelky je sice pravdou, že předmětné zboží bylo do volného oběhu v tuzemsku propuštěno s nulovým clem, avšak tím, že bylo zboží zahrnuto do celní kvóty, byla celní kvóta vyčerpána dříve, než kdyby do ní předmětné zboží zahrnuto nebylo a stěžovatelka pak byla následně povinna hradit clo za následné dovozy dříve, tj. již po dovozu menšího objemu zboží, než jak by tomu bylo v případě správné aplikace ust. §6 nařízení vlády č. 462/2003 Sb. Z uvedeného je podle stěžovatelky zřejmé, že předmětné rozhodnutí celního úřadu do majetkové sféry stěžovatelky jakožto dovozce zasahuje, a to i přesto, že bylo vydáno v době, kdy ještě celní kvóta vyčerpána nebyla a kdy ještě na dovážené zboží nebylo clo uvaleno. Podle stěžovatelky tedy nebylo na místě, aby Krajský soud v Ostravě její žalobu jako nedůvodnou zamítl a znemožnil tak její meritorní projednání, tj. posouzení samotného pochybení celního úřadu, což Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím potvrdil. V důsledku nesprávného právního posouzení věci tak Nejvyšší správní soud vydal rozhodnutí, kterým bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka dále tvrdí, že Nejvyšší správní soud, stejně tak jako Krajský soud v Ostravě zcela nepřípustným extenzivním výkladem k její tíži vyloučily z aplikace nezbytnost použití ust. §6 nařízení vlády č. 534/2002 Sb., osvobozující dovoz cukru s preferenčním původem v České republice od cla. Naproti tomu upřednostnily výlučnou a jednostrannou aplikaci nařízení vlády č. 162/2002 Sb., které přitom nařízení vlády č. 462/2003 Sb. ani neruší, ani nestanoví z jeho použití výjimky v případě dovozu cukru, což je prý v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterého státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2007 č. j. 9 Afs 51/2007-72, které se dotýká téže problematiky a ve kterém byl vysloven odlišný právní názor než v souzené věci.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů (zde konkrétně soudů rozhodujících ve správním soudnictví) je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Po prostudování spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je postavena na stejných námitkách, které stěžovatelka uplatnila již v předchozím řízení před Nejvyšším správním soudem a před tím před Krajským soudem v Ostravě. Opakováním námitek uplatněných již v řízení před obecnými soudy tak stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další odvolací instance, která mu zjevně dle Ústavy ČR nepřísluší.
V odůvodnění svého rozhodnutí se Nejvyšší správní soud neztotožnil se závěrem Krajského soudu, že údaj (doložka) o zahrnutí dováženého zboží do celní kvóty nemá povahu rozhodnutí, ani není samostatnou oddělitelnou částí rozhodnutí o propuštění zboží do režimu volného oběhu, protože tento (dílčí) závěr, uvedl Nejvyšší správní soud, odporuje právnímu názoru vyjádřenému v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2006 č. j. 1 Afs 61/2005 - 61. Údaj o zařazení (či nezařazení) do celní kvóty je součástí rozhodnutí o propuštění deklarovaného zboží do volného oběhu, protože otázka zařazení či nezařazení do celní kvóty je jednou z podmínek, které musí celní úřad zkoumat, aby mohl náležitě vyměřit clo, resp. stanovit celní dluh. Deklarant může rozhodnutí o propuštění zboží, jímž je stanovena výše cla, resp. celního dluhu, napadnout odvoláním, přičemž své odvolací námitky může směřovat právě do otázky zařazení či nezařazení zboží do celní kvóty. Pokud jde o samotnou otázku, zda stěžovatelka byla zařazením předmětného zboží do celní kvóty na svých právech zkrácena, přisvědčil Nejvyšší správní soud závěru krajského soudu, že ke zkrácení práv stěžovatelky by mohlo dojít až v okamžiku, kdy by celní úřad žalobci vyměřil v dalších celních řízeních clo vyšší než nula, protože celní kvóta na dovoz takového zboží by byla (dle celního úřadu) již vyčerpána. Jde tedy o takové zkrácení, které stěžovatelce pouze potenciálně do budoucna hrozí v případě, že realizuje dovozy zboží po naplnění celní kvóty, a tedy v případě, že jí práva, která by mohla být zkrácena, vůbec vzniknou. To však stěžovatelka nijak nedokládá.
Přitom toto zkrácení v důsledku (případně) neoprávněného zařazení zboží dovezeného stěžovatelkou zároveň potenciálně hrozí i všem dalším subjektům, které stejně jako stěžovatelka mohou dovézt ono zboží po vyčerpání celní kvóty; v rámci celní kvóty dle nařízení vlády č. 162/2002 Sb. nejsou množství dovezeného zboží, nezatíženého sazebním opatřením, alokována individuálně určeným subjektům. Proto také nelze dovodit, že by zařazením zboží hrozilo zkrácení právům náležejících právě a jedině žalobci, a není tak splněna další z nezbytných podmínek poskytnutí ochrany v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (viz ust. §65 odst. 1 s. ř. s.). Zahrnutí zboží do celní kvóty nemělo v daném případě na stanovení výše celního dluhu vliv. Ta by podle Nejvyššího správního soudu byla stejná, i pokud by dovážené zboží nebylo do celní kvóty zahrnuto proto, že takový postup neměl, jak tvrdí stěžovatelka, oporu v právních předpisech. Jiný by mohl být případ, kdy by celní úřad dovezené zboží nezahrnul do celní kvóty z důvodů jejího vyčerpání; taková situace však v daném případě nenastala. S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatelka nebyla napadeným rozhodnutím žalovaného, resp. rozhodnutím celního úřadu, zkrácena na svých právech.
Ústavní soud podotýká, že především Nejvyššímu správnímu soudu, jako vrcholnému orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, náleží ze zákona zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (ust. §12 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního). V předmětné věci Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně objasnil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že stěžovatelka napadeným rozhodnutím celního ředitelství, resp. rozhodnutím celního úřadu, nebyla na svých právech zkrácena. Ačkoli Nejvyšší správní soud připustil, že krajský soud učinil některé chybné dílčí závěry, shledal rozsudek krajského soudu věcně správným.
Ústavní soud konstatuje, že z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatelky obsaženými v ústavní stížnosti zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil, proč námitky stěžovatelky neshledal důvodnými. Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces.
Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodující ve správním soudnictví v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti.
Napadenými rozhodnutími tedy k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny nedošlo. Totéž platí i o namítaném porušení článku 37 odst. 3 Listiny, které stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže nekonkretizuje.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2007 č. j. 9 Afs 51/2007-72, k tomu je třeba uvést, že v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je řešena jiná situace, než v nyní projednávané věci.
Nad rámec řečeného Ústavní soud dále připomíná, že obdobnou věcí téže stěžovatelky se zabýval ve svém usnesení ze dne 13. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 71/05, ve kterém dospěl ke shodným závěrům, jako v nyní projednávané věci.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu