ECLI:CZ:US:2007:3.US.2583.07.1
sp. zn. III. ÚS 2583/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti I. M., proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 24.9.2007, sp. zn. 42 P a Nc 380/2006, 0 Nc 1779/2006, spojené s návrhem na "předběžné opatření", takto:
Ústavní stížnost a návrh na vydání předběžného opatření se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá "okamžitého zrušení" v záhlaví označeného usnesení obecného soudu a požaduje, aby Ústavní soud rozhodl o "předběžném opatření - aby soud do dořešení okamžitě izoloval soudkyni (zde JUDr.Zdeňku Uherkovou) od mé osoby".
Usnesením ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 42 P a Nc 380/2006 0 Nc 1779/2006, soud prvního stupně nařídil podle §187 odst. 3 o.s.ř. stěžovateli, aby se na návrh znalce "podrobil po dobu nejvýše 6 týdnů vyšetření svého zdravotního stavu ve zdravotnickém zařízení - Psychiatrické léčebně Opava".
Z připojených listin a z vlastního šetření u Okresního soudu v Ostravě se Ústavnímu soudu dostalo poznatku, že proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí stěžovatel podal dne 12. 10. 2007 též odvolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto.
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Těmi nejsou jen opravné prostředky, jež jsou vyjmenovány v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a jejich skutečné podání, nýbrž i ty "procesní prostředky", jež spočívají v dispozicích, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, včetně toho, které má být vedeno na základě řádném opravného prostředku, jímž je odvolání.
To platí i zde, jestliže proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, řízení o němž do dnešního dne neskončilo.
Pro uplatnění výjimek z tohoto závěru (§75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) v dané věci důvody nejsou, resp. nebyly ani stěžovatelem tvrzeny.
Ústavní stížnost je tedy v této části nepřípustná, důsledkem čehož je, že musí být podle citovaného §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
K návrhu na vydání "předběžného opatření" odkazuje Ústavní soud na čl. 83 Ústavy, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává tím, že rozhoduje ve věcech vyjmenovaných v čl. 87 odst. 1 až 3 Ústavy (viz též ustanovení §64 až §125f zákona o Ústavním soudu). Limity jeho působení jsou dány uplatněním zásady právního státu, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Stěžovatelův návrh není podřaditelný rozhodnému ustanovení §80 zákona o Ústavním soudu zcela zjevně, a to již proto, že se obrací nikoli proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci", nýbrž proti rozhodnutí, a stěžovatel jím dává najevo jen výhrady proti soudkyni, jež je vydala (k čemuž slouží jiné - procesní - instrumenty).
Je proto namístě závěr, že jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a Ústavní soud jej podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu musel odmítnout rovněž.
Za těchto okolností již Ústavní soud nepokládal za přiléhavé (a potřebné) vyzývat stěžovatele k odstranění nedostatku povinného zastoupení advokátem (§29, §30 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2007
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj