ECLI:CZ:US:2007:3.US.277.07.1
sp. zn. III. ÚS 277/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. J., právně zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem AK se sídlem Veselá 24, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2006 sp. zn. 14 Co 408/2005, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 1. 2007, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 19. 3. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2006 sp. zn. 14 Co 408/2005, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost po odstranění vad podání splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 17/2002. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2005 č. j. 39 C 17/2002-123 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně E. J. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala toho, aby soud uložil žalovaným 1) J. V. a 2) S. J. společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 6 000,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.). Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 10. 2006 sp. zn. 14 Co 408/2005 rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2005 č. j. 39 C 17/2002-123 v jeho zamítavém výroku pod bodem I. potvrdil. Dále odvolací soud změnil rozsudek Městského soudu v Brně ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů dosavadního řízení prvnímu žalovanému částku 9 900,50 Kč a druhé žalované částku 9 900,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť soud postavil své rozhodnutí na otázce platnosti zprostředkovatelské smlouvy, kterou se měl zabývat ex offo ihned na začátku řízení jakožto předběžnou otázkou. Stěžovatelka uvádí, že v průběhu celého řízení nebyla platnost smlouvy z důvodu označení smluvních stran zpochybněna, a to ani tehdy, když odvolací soud - navíc ve stejném složení senátu jako později - rozhodoval o prvním odvolání stěžovatelky. Stěžovatelka má za to, že napadené rozhodnutí je navíc věcně nesprávné a soud pochybil při výkladu listiny, pokud zprostředkovatelskou smlouvu pokládá za absolutně neplatnou z důvodu neurčitého označení smluvních stran. Z předchozího dokazování v řízení i z předložené listiny je podle stěžovatelky zřejmé, že označení stran bylo provedeno s dostatečnou určitostí a bylo z něj zřetelně patrno, komu vznikají závazky ze smlouvy. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 83/2001, ve kterém se uvádí, že účastníci sdružení ve smyslu ust. §829 a násl. obč. zák. mohou činit právní úkony vůči třetím osobám pod společným (i fantazijním) jménem sdružení (ust. §10 odst. 1 obč. zák.).
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelky rozsudek Městského soudu v Brně v jeho zamítavém výroku potvrdil, když po jeho přezkoumání dospěl k závěru, že je věcně správný. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud soudu prvního stupně vytkl některá jeho pochybení, která však - jak uvedl odvolací soud - na věcnou správnost napadeného rozsudku ve výroku o věci samé neměla vliv. Pochybení spočívající v tom, že z některých provedených důkazů nebyla učiněna patřičná zjištění, pak odvolací soud napravil tím, že tyto listinné důkazy zopakoval. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve vztahu k prvnímu žalovanému, s nímž byla uzavřena písemná smlouva zprostředkovatelská dne 28. 12. 2001, nedošlo ke splnění podmínek pro vznik nároku na odměnu zprostředkovatele podle ust. §774 a §775 obč. zák., neboť vůči němu nedošlo vůbec k dosažení výsledku, jehož podle uzavřené smlouvy mělo být docíleno přičiněním zprostředkovatele (žalobkyně), tedy k uzavření nájemní smlouvy k bytu ve vlastnictví manželů H. na Hájkově ulici v Brně.
Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně učinil závěr, že žalobkyně ústní dohodu o zprostředkování, uzavřenou s druhou žalovanou, v řízení neprokázala. Dle názoru odvolacího soudu i při opačném závěru, tedy v případě, že by výpovědí svědkyně K. P. bylo prokázáno, že smlouva o zprostředkování téhož obsahu jako s prvním žalovaným v písemné formě byla ústní formou uzavřena i se druhou žalovanou, nemělo by to na konečné rozhodnutí věci žádný vliv. I v takovém případě by bylo nutno žalobu zamítnout, jelikož žádné plnění podle takto uzavřené smlouvy by nebylo možno přiznat z důvodu její absolutní neplatnosti podle ust. §37, §43c a násl. a §774 a násl. obč. zák.
Písemně uzavřená smlouva s prvním žalovaným je totiž podle odvolacího soudu neplatná z důvodu neurčitého označení jedné z obligatorních náležitostí takové smlouvy, a to subjektů, které tuto smlouvu uzavřely - v daném případě zprostředkovatele. Ten je totiž v písemné smlouvě označen jako "REALITY NEMO, provozovna Nádražní 10/12, Brno, v zastoupení podnikatelkou, fyzickou osobou" a dále otiskem razítka s označením "REALITY NEMO E. J., ičo: 704/45/036, Nádražní 10/12, 602 00 Brno". Takové označení zprostředkovatele nedává podle odvolacího soudu možnost druhému účastníkovi, jemuž je takový úkon určen, ani jakékoli jiné osobě, posoudit, kdo je ve smluvním vztahu se zájemcem, tedy zda je to nějaká právnická osoba s obchodní firmou REALITY NEMO a sídlem či provozovnou v Brně, Nádražní 10/12, která má právní subjektivitu, když chybí označení její právní formy, nebo případně sdružení několika osob uzavřené podle ust. §829 a násl. obč. zák., které však nemá způsobilost k právním úkonům a povinnostem, popřípadě sama fyzická osoba E. J. s místem podnikání v Brně, Nádražní 10/12. Přitom podle údaje v písemné smlouvě E. J. není uvedena výslovně jako zprostředkovatel této smlouvy, nýbrž pouze jako zástupce nějakého jiného subjektu označeného jako "REALITY NEMO", tedy vystupující za něj na základě plné moci, pověření či jiného právního vztahu. Z takto uzavřené smlouvy podle odvolacího soudu nejenže nelze vzít za prokázané tvrzení žalobkyně, že právě ona jako fyzická osoba uzavřela s prvním žalovaným smlouvu o zprostředkování, a je tudíž aktivně legitimována v řízení k zaplacení provize, ale pro zásadní neurčitost takového označení zprostředkovatele ve smlouvě je nutno tuto smlouvu považovat za uzavřenou neplatně.
Odvolací soud dále podotkl, že uvedená neurčitost v označení zprostředkovatele ve smlouvě vystupuje do popředí zvláště v tomto případě, neboť ve stejném sídle (provozovně) podle výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Brně, oddílu C, vložky 37955 ze dne 27. 9. 2001 měla ke dni uzavření smlouvy své sídlo společnost s ručením omezeným s názvem REALITY NEMO s předmětem podnikání realitní činnost, stejně tak samotná žalobkyně podnikající jako fyzická osoba měla v předmětu podnikání realitní činnost a navíc mezi těmito dvěma subjekty byla dne 4. 9. 2001 uzavřena smlouva o sdružení pro spolupráci v oblasti realitní činnosti.
V uvedených závěrech odvolacího soudu neshledal Ústavní soud porušení ústavnosti.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 83/2001, ve kterém tento soud konstatoval, že účastníci sdružení ve smyslu ust. §829 a násl. obč. zák. mohou činit právní úkony vůči třetím osobám pod společným (i fantazijním) jménem sdružení, je podle Ústavního soudu uvedená námitka irelevantní, neboť - jak konstatoval krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí - v předmětné zprostředkovatelské smlouvě je označení zprostředkovatele neurčité.
Nelze tedy se stěžovatelkou souhlasit, že nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces. Její žalobou se zabýval nezávislý a nestranný soud, který postupoval podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Úmluvě i v hlavě páté Listiny. Postup Krajského soudu v Brně, jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadeno, byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Jeho rozhodnutí proto nelze označit za rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Argumentaci Krajského soudu v Brně, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem Krajského soudu v Brně došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu