ECLI:CZ:US:2007:3.US.290.07.1
sp. zn. III. ÚS 290/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J. M., právně zastoupeného JUDr. E. B., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 9 T 129/2004 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2006 sp. zn. 8 To 391/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").
Z návrhu stěžovatele a jeho příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zákona a trestným činem neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zákona, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání pěti let. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tak, že dne 2. 5. 2004 jako řidič osobního automobilu, poté co požil alkoholické nápoje, se za bezohledné jízdy v rozporu s pravidly silničního provozu střetl s jiným automobilem a způsobil tak dopravní nehodu, při níž došlo k ublížení na zdraví. Následně stěžovatel utekl z místa nehody, aniž by zajistil potřebnou pomoc poškozené z druhého automobilu, jež utrpěla pohmoždění páteře a hrudníku a zlomeninu kosti hrudní.
Stěžovatel svou Ústavní stížnost směřuje do otázky nepodmíněnosti trestu v souvislosti s jeho zdravotním stavem. Jak stěžovatel uvádí, je invalidní důchodce, který trpí poruchami paměťových a mozkových funkcí, zejména má problémy s koordinací a postřehem. Není schopen se normálně vyjadřovat a v řeči zadrhává, což musely vnímat i orgány činné v trestním řízení, které jej vyslýchaly. Užívá léky na povzbuzení činnosti mozku. Překročení ústavních principů stěžovatel spatřuje právě v tom, že se soudy obou stupňů podrobně zabývaly jeho vinou, ale poměrně okrajově otázkou trestu právě s ohledem na jeho zdravotní stav.
Stěžovatel argumentuje povinností obecných soudů brát při volbě druhu trestu a stanovení jeho výměry zřetel na účel trestu, a to i vzhledem k osobě pachatele. Stěžovatel poukazuje na svou dosavadní bezúhonnost a stav invalidity, jež by měly mít vliv na rozhodování soudu, zda uložit trest podmíněný či nepodmíněný. Dle názoru stěžovatele se obecné soudy vůbec nezabývaly tím, jaký dopad bude mít uložení nepodmíněného trestu na jeho osobu vzhledem k jeho invaliditě. Odvolává se na čl. 36 odst. 1 Listiny s tím, že právo na spravedlivý proces vylučuje libovůli při rozhodování. Zdůrazňuje nezbytnou návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, a to zejména z hlediska jejich odůvodněnosti.
Obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku hodnotil při stanovení druhu a výměry trestu ve smyslu §31 odst. 1 tr. zákona jednak stupeň nebezpečnosti jednání stěžovatele (v trestní věci ,,obžalovaný") a jednak možnosti jeho nápravy. Při hodnocení nebezpečnosti činu přihlížel zejména k objektu, který byl jednáním stěžovatele narušen, tedy k zájmu společnosti na ochraně zdraví. Zdůraznil závažnost zranění, jež utrpěla poškozená, obzvláštní bezohlednost jízdy stěžovatele a jeho zavrženíhodné jednání po nehodě a dále skutečnost, že řídil pod vlivem alkoholu. Soud přihlížel také k tomu, že stěžovateli byl ukládán trest za tři sbíhající se trestné činy, neboť stejným rozsudkem byl podle §35 odst. 2 zrušen výrok o trestu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Kolíně (sp. zn. 3 T 100/2004), což obvodní soud posuzoval jako přitěžující okolnost ve smyslu §34 písm. i) tr. zákona, ve znění účinném ke dni spáchání projednávané trestné činnosti. Dále obecný soud zdůraznil, že stěžovatel porušil řadu zvláštních povinností uložených mu zákonem o silničním provozu č. 361/2000 Sb. ve smyslu tehdejšího ust. §34 písm. e) tr. zákona. Navíc se skutek stal v době, kdy proti stěžovateli bylo vedeno řízení pro skutek jiný, též související s další dopravní nehodou. Dle názoru nalézacího soudu tak stěžovatel prokázal, že pouhé trestní řízení pro něho není dostatečnou výstrahou. Nalézací soud z uvedených důvodů nepovažoval trest odnětí svobody s podmíněným odkladem za dostatečný a uložil stěžovateli nepodmíněný trest v dolní polovině trestní sazby. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zákona byl stěžovatel pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem, neboť byl odsouzen také za úmyslný trestný čin (§208 tr. zákona). Dále obvodní soud odůvodňuje uložení trestu zákazu činnosti podle §49 odst. 1 tr. zákona.
S výše uvedeným odůvodněním uložení nepodmíněného trestu obvodním soudem se ztotožnil i soud odvolací, který navíc připomenul, že stěžovatel svou vinu do poslední chvíle popíral a nad svým jednáním ani neprojevil lítost. Odvolací soud se dále vyjádřil k námitce stěžovatele ohledně jeho zdravotního stavu, a to tak, že si měl stěžovatel svůj špatný zdravotní stav uvědomit sám a projednávané trestné činnosti se vyvarovat.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak sám stěžovatel ve svém návrhu podotýká, Ústavní soud z principu nezasahuje do rozhodování obecných soudů, zvláště pak v situaci, kdy soudy respektují ústavní pořádek a postupují v zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Ústavní soud souhlasí s argumentací stěžovatele ohledně zásad humanismu a úměrnosti trestní represe, jež ovládají české trestní právo. Nemůže však při svém rozhodování vykročit z mezí své pravomoci daných mu Ústavou (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy při ukládání trestu dopustily libovůle v rozporu se zákonem či ústavními předpisy. Je zřejmé, že obecné soudy zvažovaly možnost trest odnětí svobody podmíněně odložit ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákona, nabyly však názoru, že okolnosti případu takový postup vylučují, a to vzhledem k celé řadě přitěžujících okolností v neprospěch stěžovatele.
Pokud jde o ukládání trestu pachateli, který trpí vážnou poruchou zdraví, právní řád obecným soudům umožňuje tuto skutečnost zohlednit ve smyslu ustanovení §31 odst. 1 in fine a §58 odst. 1 tr. zákona. Jestliže v daném případě obecné soudy na základě jejich hodnocení osobních poměrů a okolností projednávaného případu dospěly k závěru, že postup podle ust. §58 odst. 1 tr. zákona nelze aplikovat a tento svůj závěr v napadených rozhodnutích náležitě odůvodnily, není v pravomoci Ústavního soudu tento jejich závěr přehodnocovat.
Ústavní soud připomíná, že sama skutečnost, že je pachatel invalidní či trpí poruchou zdraví, uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nevylučuje. Nepodmíněný trest odnětí svobody není v demokratickém právním státě toliko nástrojem represe, ale plní i individuálně preventivní a výchovnou funkci vůči pachateli. Pokud jde o zdravotní stav odsouzeného, je povinností státu, plynoucí z ústavních předpisů i příslušných mezinárodních úmluv (srov. čl. 3 Úmluvy), zajistit odsouzenému během výkonu trestu odnětí svobody náležitou lékařskou péči [viz §16 odst. 5 a §70 písm. a) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů]. K tomuto účelu slouží příslušná zdravotnická zařízení Vězeňské služby (viz §23 vyhlášky č. 378/2004 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody). Pokud jde o zdravotní stav stěžovatele, nelze rovněž pominout, že ten může být i důvodem žádosti o odklad, popř. přerušení výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu §322 odst. 1 a 2 a §325 odst. 1 tr. řádu.
Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů neshledal žádné porušení ústavních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2007
JUDr. Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu