ECLI:CZ:US:2007:3.US.2980.07.1
sp. zn. III. ÚS 2980/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. S. V., zastoupené Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, Tř. Svobody 2, proti postupu ředitele Základní školy a Mateřské školy Olomouc, příspěvkové organizace, a ředitelky Soukromé základní školy Integrál pro žáky se specifickými poruchami učení, s. r. o., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 19. listopadu 2007 napadla stěžovatelka postup v záhlaví uvedených organizací, neboť se domnívá, že jím jsou porušována její základní práva. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti uvádí, že je předsedkyní dobrovolného nezávislého sdružení vysokoškolsky vzdělaných odborníků, kteří se zabývají problematikou specifických vývojových poruch učení a chování s názvem Asociace soukromých poradenských pracovníků (dále jen "ASPP"). Počátkem letošního roku se začaly množit případy, kdy klienti stěžovatelky, a potažmo i dalších členů ASPP, informovali stěžovatelku o tom, že školy požadují vyšetření za účelem zjištění speciálních vzdělávacích potřeb pouze ve školských zařízeních spadajících pod gesci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy s tím, že odborná doporučení soukromých odborných pracovníků již nemohou být brána v úvahu. K dotazu stěžovatelky sdělilo několik školských zařízení, mj. i v školská zařízení uvedená shora (dopis Mgr. A. B., ředitelky Soukromé základní školy Integrál pro žáky se specifickými poruchami učení, s. r. o. ze dne 1. října 2007 a dopis ředitele Základní školy a Mateřské školy Olomouc, Nedvědova 17, příspěvkové organizace ze dne 12. září 2007, že při tomto postupu vycházejí z aktuálně platných právních předpisů, zejména zákona č. 561/2004 Sb., školského zákona a z prováděcí vyhlášky č. 73/2005 Sb. Stěžovatelka v tomto spatřuje výrazné omezení možností členů ASPP poskytovat své služby a znehodnocení jejich činnosti, jež v konečném důsledku vede k zásahu do jejich práva na svobodnou volbu povolání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i ke zbytečnému zatěžování dítěte a omezení možnosti rodičů na svobodné rozhodování ohledně výběru odborného pracovníka zakotvené Úmluvou o právech dítěte. Z uvedeného důvodu se domáhá, aby Ústavní soud zamezil svým nálezem orgánům veřejné moci, aby v porušování práv a svobod pokračovaly. Současně se stěžovatelka domáhá zrušení ust. §16 odst. 5 a odst. 9 a §18 zákona č. 561/2004 Sb., školského zákona a §9 odst. 1 vyhlášky č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných.
Ústavní soud nejdříve posoudil podmínky, jejichž splnění je nezbytné pro řízení ve věci ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Dospěl k závěru, že tyto podmínky nejsou v daném případě splněny a ústavní stížností se nelze meritorně zabývat.
Na prvém místě je třeba uvést, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže svou rozhodovací činností nahrazovat orgány veřejné moci a nemůže zasahovat do jejich působnosti, je-li vykonávána v souladu se zákonem.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní stížnost je třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou i samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud nebyla ochráněna ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu i v této projednávané věci.
V posuzovaném případě napadá stěžovatelka sdělení ředitelů dvou školských zařízení o tom, že nemohou pro účely zařazení žáka do některé formy speciálních vzdělávání podle §9 vyhlášky č. 73/2004 Sb. jako zákonem požadované doporučení školského poradenského zařízení akceptovat zprávy a doporučení jiných odborných zařízení, než těch, která jsou uvedena v zákonné úpravě (§16 odst. 5, 9 zákona č. 561/2004 Sb. ve spojení s §9 odst. 1 vyhlášky č. 73/2005 Sb.) a upozorňují na svou povinnost dodržovat zákon a příslušné prováděcí právní předpisy k němu. Stěžovatelka přitom pod zákonné vymezení školského poradenského zařízení (§116 zákona č. 561/2004 Sb.ve spojení s §3 vyhlášky č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních) nespadá.
Ústavní soud především konstatuje, že uvedená vyjádření, jakož ani postup ředitelů škol, který je jejich předmětem, nemají povahu rozhodnutí nebo opatření orgánu veřejné moci, tím méně pak vůči stěžovatelce. Podle názoru Ústavního soudu nemá ředitel školy ve vztahu se stěžovatelkou postavení orgánu veřejné moci, který by autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech právnických a fyzických osob. Takové postavení má v zákonem vymezených případech pouze ve vztahu k žáku této školy, nikoliv k osobám dalším. Ze skutečnosti, že jedním z podkladů pro zařazení žáka do některé z forem specializovaného vzdělávání je doporučení (tedy odborné vyjádření o vhodnosti nebo potřebě takového postupu) zařízení, které je k tomu zákonem určeno a že ke stejnému účelu není akceptováno vyjádření jiné osoby, nelze zásah vůči této osobě dovodit. Rozhodnutí ředitele školy má autoritativní povahu pouze vůči žáku, jehož se týká, nikoliv vůči osobě, která není na tomto postupu nijak zúčastněna, a jejíž vyjádření nebo zpráva by mohlo být (pokud by zákonná úprava nevyžadovala podklad jiný, poskytnutý jiným od stěžovatelky odlišným subjektem) pouze podkladem pro uvedený postup ředitele. Není-li zde tedy pravomoc ředitele rozhodovat z pozice orgánu veřejné správy o právech a povinnostech stěžovatelky, nemůže být v jeho postupu spatřován "zásah orgánu veřejné správy", jak jej má na mysli čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, resp. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tím méně lze pak takový zásah spatřovat ve vyjádření, jímž byl právní zástupce stěžovatelky o povinnostech, která ředitelům škol vyplývá ze zákonné úpravy, informován. Ústavní soud se z toho důvodu nemohl návrhem dále zabývat, neboť by přezkoumával rozhodnutí jiného subjektu než orgánu veřejné moci, čímž by překročil meze stanovené čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Nezbylo mu proto, než návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
I kdyby však bylo možné v namítaném postupu spatřovat "zásah orgánu veřejné moci", nemohl by se jím Ústavní soud k návrhu stěžovatelky zabývat, a to z důvodů obdobných. Závěr ředitele školy o tom, že stěžovatelkou vypracovaný podklad není akceptován, se promítá pouze do práv a právem chráněných zájmů osoby, jíž se rozhodnutí ředitele týká, tedy žáka samotného, neboť o jeho zařazení do některé ze specializovaných forem vzdělávání se jedná. Stěžovatelka však není osobou, jíž by příslušelo vystupovat na ochranu jeho práv, proto by se jednalo o stížnost podanou osobou k tomu neoprávněnou [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Ve vztahu k návrhu na zrušení ustanovení §16 odst. 5 a odst. 9 a §18 zákona č. 561/2004 Sb. a ust. §9 odst. 1 vyhlášky č. 73/2004 Sb. z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z formálních důvodů [§43 odst. 1 písm. a) - e) zákona o Ústavním soudu], tento návrh sdílí procesně její osud. Jinými slovy, není zde právní základ pro projednání tohoto návrhu ve smyslu §74 citovaného zákona (srov. kupř. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, usnesení č. 22).
Vzhledem k uvedenému byly proto ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení uvedených právních předpisů odmítnuty [§43 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2007
Jan Musil v. r.
předseda senátu